„Tak jak jste spokojeny se svými komnatami? Líbí se vám?" Otázala se královna matka, když se na druhý den ráno, sešli u snídaně. 

„Jsou nádherné, královno." Usmála se Miura a způsobně si upravila ubrousek na svém klíně. 

„No ano," vydechla Zephyr, natahujíc se pro kus pečeně, „spali jsme na seně a tady v hebkých kožešinách, to je..., au..." zamračila se na svou sestru, která ji právě kopla do holeně, „vždyť je to pravda." 

Bodrý majordomus Ludvík je zvečera uvedl do jejich komnat a obě usnuly snad dříve, než stačily dolehnout. Nicméně jejich komnaty, je ohromily. Zephyr měla pravdu, ani v dobách tučnějších, kdy ještě jejich tvrz stála, nepobývali v takovém luxusu. 

„Dobře," usmála se královna na dívky, „ráda bych vám osvětlila důvod vaší návštěvy." Změřila si dívky pohledem, a už ani na okamžik nezapochybovala, o svém záměru.

Ona, jako královna matka, měla právo na to, na svůj hrad pozvat případné nápadnice pro své syny. A oni měli zase povinnost se oženit a zplodit potomky. Hlavně Varrock, coby král této země, měl za povinnost pojmout sobě manželku a dát své zemi dědice. A ony dvě, přišli ji téměř ideální, k tomu záměru. Conrad s onou myšlenkou beze zbytku souhlasil, a věděla, že ani král nebude moci být proti. 

„Je na čase, aby si moji synové, našli nevěstu. Doufám, že ve vás najdou zalíbení."

 „Ne...,nevěstu, má paní?" Zašeptala Miura vyděšeně, a pohlédla přes stůl na Conrada.

 „Samozřejmě. Rád bych se oženil." Zasmál se místokrál a zadíval se Miuře zpříma do očí, „Dovolíte, má paní, abych se vám dvořil?"

 Miura zčervenala a rozpačitě přikývla. Místokrál se jí líbil. Padl jí do oka hned, co ho spatřila. Byl jistě sečtělí, to poznala na první pohled a nemohla se dočkat, až ji provede jejich knihovnou. Nicméně pochopila, že na Zephyr tedy zbyl samotný král Sheeboornu. Král, o kterém se toho povídalo tolik zlého, až ji mrazilo. Vyděšeně se otočila na svou sestru, ta ale jako by se jí to snad ani netýkalo. Spokojeně se cpala vším, co našla na stole. Znovu ji kopla pod stolem, aby ji probudila. 

„Co je?" Vzhlédla překvapeně Zephyr, držíc v ruce sklenici s medem. „Slyšela jsi. Cožpak jsi nepochopila, že jsi tu proto, aby se ti dvořil samotný král? Víš přeci, co jsem ti o něm povídala," dodala šeptem, „je to ďábel v lidské podobě. Je krutý a skončíš na popravišti, jestli se mu znelíbíš."

 „Ale hloupost, Miuro. Vážně nemůžeš věřit všemu, co se říká." Odvětila bezstarostně, a dál se věnovala prostřenému stolu. 

Jejich šepot, ovšem nešel přeslechnout. Conrad i královna, chápali Miuřiny obavy. Však byli oprávněné. Ale věděli, že jejich hostu, si král nedovolí ublížit. I kdyby sebevíce chtěl. Byli pod ochranou královny, a to ani král, si nedovolí ohrozit jejich život. 

Ale Zephyr se jí líbila. Její bezprostřednost a divokost, mohla by krále zaujmout. Doufala v to. Byla jedinou nadějí, na jeho vykoupení. Po více jak dvě stě letech, jim vysvitla naděje na to, že snad Varrocka znovu tato dívka, přivede na světlo a probudí jeho duši.