„Má paní," řekl Conrad a políbil Miuru na bílou ručku, „mohu s tebou chvíli mluvit?" Přisedl naproti ní, vzal jí z rukou knihu a položil ji vedle sebe. 

„Jistě, můj pane. Jsem ráda, ve vaší přítomnosti."

 „I já, má paní. Netajím své city k tobě. Svou lásku, jsem ti už daroval. Své srdce. Ale je tu něco, co bys měla vědět. Je to něco, co je velmi důležité, pro naši budoucnost. Pro naší společnou budoucnost, protože právě tebe, bych rád pojmul za svou manželku a učinil tě matkou svých dětí." 

„Můj pane. Netoužím po ničem jiném, jak vás následovat a darovat vám své tělo, i svou duši." Conrad ještě jednou políbil její ručku a pak se na ni usmál. 

„Pak bys měla vyslechnout jeden příběh. Příběh, který slýcháváte jistě od malička, ale zub času ho obrousil a lidská nenávist, zloba a fantazie, si ho již několikrát, za ta dlouhá staletí, upravila k obrazu svému."

 „Máte snad na mysli svého bratra? Pověst o krutém králi Varrockovi?" 

„Ano, má paní. Ale křivdíš mu. Nečiním ti to ale za zlé, protože znáš jen jeden úhel pohledu. Znáš jen to, co si lidský strach a nenávist přizpůsobila. Vím ale, že jsi chytrá a vzdělaná dívka, a tedy pochopíš, kde je pravda, když ti ji vyjevím." 

 „Tedy mluvte, můj pane. Nemám pochyb o vašich slovech. Věřím vám." 

Místokrál vzal ručku své vyvolené do své dlaně, a povyprávěl jí celý příběh o jejich otci. O jeho krutovládě, a o jeho zálibách v popravování dívek, kterých se již zmocnil. O tom, že onou poslední, byla právě Desdemona z Hagaru, která ho proklela. Jeho, i celé jeho plémě a celé království.

 O jejich matce a jak moc trpěla, když ještě otec žil. A o jeho bratru, který míval tak čisté srdci i duši, jako nikdo jiný, koho znal. I o tom, že právě jeho, klatba zasáhla, coby nového krále Sheeboornu, nejvíce. 

Řekl jí pravdu. Nic nezamlčel. I to, že prvních sto let, Varrocka duše jeho otce zcela ovládla. Že i on, pořádal popravy dívek, kterých se nabažil. Než se po sto letech naučil klatbu ovládat tím způsobem, že se již sto let, s žádnou ženou nespojil. Nemiloval. Že jen lehké děvy, mohli ho zbavit trýzně jeho těla.

 A nezamlčel ani to, že i on by byl onou klatbou postižen, kdyby Varrock neudělal to, co udělal. Odkázal se k celibátu. 

Když se po sto letech zabíjení nevinných dívek odhodlal raději k celibátu, zjistili, že na Osmonda klatba pozbyla účinku. Tehdy Varrock dlouho trpěl nad trýzní, kterou pociťoval nad potřebou svého těla, než po letech zjistil, že lehké děvy, jsou jediné, které mu od toho můžou pomoci. Ovšem bez spojení těl. Jen ústy, nebo dlaní, ale Varrock to přijmul. Pro něj. Proto, aby nebyl jako jeho otec. Aby neumírali nevinné dívky a pro svou matku, která tím trpěla nejvíce. 

„Můj bože!" vydechla Miura a zakryla si ústa dlaní. 

„Ano, má paní. Král to činí i pro mě. Pro nás. Kdyby selhal, mohlo by se stát, že se klatba znovu obrátí i proti mě. A tehdy..., tehdy bys nebyla v bezpečí, ani ty. Proto se tak brání tomu, podlehnout Zephyr. Protože nevěří, že ona je ta pravá. Ta jediná, se kterou se může milovat, aniž by po její smrti nezatoužil."