Hazel otevřel dveře Kieranovy pracovny a vstoupil dovnitř. Byl sám. Seděl u okna na své židli a díval se ven. 

Ani se neotočil, když vstoupil, přestože si byl jist, že o něm ví. Posadil se do jednoho z křesel za stůl a čekal. Ani on neřekl nic, jen se díval na záda svého syna a najednou pochopil, že ví.

 „Co chceš, otče?" Řekl po chvíli, aniž by se otočil, „Přišel jsi mi říci, kde je moje žena?"

 Hazel mlčel, jen se díval, jak se Kieranova záda pod jeho nádechem zachvěla. A když se k němu konečně otočil, byl si jist. Jeho syn vypadal unaveně. Strhaně a nevyspale. Poznal, že jistě nespal ani hodinu, od chvíle, co se ztratila. Bylo zřejmé, že ani nejedl, jen pil. I když nyní, byl již dle všeho naprosto střízliví. Kieran se mu dlouze zadíval do očí, než promluvil. 

„Děsím se toho, že mi to tak dlouho trvalo," vydechl, „za normálních okolností, by tomu tak nebylo."

 „Jenže tohle nejsou normální okolnosti, synu. Že je to tak?" Odpověděl Hazel klidně a díval se, jak Kieran pevně semkl čelisti. Několik dlouhých vteřin, jakoby váhal s odpovědí.

 „Ne, nejsou," řekl konečně, „ale právě o to, je to děsivější. Pochopil jsem totiž, že mám od začátku až do konce pravdu. Kdybych nemiloval, nikdy by se to nestalo."

 „Chápu tě," přikývl Hazel, „chceš říct, že láska zatemňuje mozek. Že činí muže zranitelným. Že ho činí bezbranným a slepým." Nemusel čekat na jeho odpověď, aniž by pochopil, že přesně to, má na mysli. Nakonec ale Kieran lehce přikývl, a s výdechem se opřel do opěradla židle.

 „Nemůžu dát své ženě takovou volnost, jako ty, jsi dal mé matce, otče. To se nikdy nestane. Nikdy. Jsem tím, čím jsem, a nemůžu to změnit. Ani ty..., jsi to nedokázal, ač ses o to snažil sebevíce. Můžu si přát, být obyčejný chlap, který ráno políbí svou ženu a odejde v klidu do práce, bez toho, aby měl strach o její život. Můžu si to přát, ale je to nemožné! A ty to víš!" 

„Vím," zašeptal Hazel, „přesto bych nikdy nezměnil ani vteřinu svého rozhodnutí. I když právě proto, tvá matka zemřela. Jenže kdybych to udělal, zemřela by dávno. Třeba ne fyzicky, ale duševně jistě. A já ji miloval více, jak svůj život." Jejich oči se na dlouho zaklesly do sebe. Pak Kieran zprudka vydechl. Vstal a zadíval se z okna. Mlčel. Nekonečně dlouho a trýznivě mlčel.

 „Miluji ji, otče," řekl nakonec, dívajíc se z okna ven, „dokážu ji přiznat onu skutečnost. Přiznal jsem to sobě. Jsem ochoten to přiznat celému světu, ale ona musí pochopit, koho si vzala za svého manžela. Nejsem obyčejný člověk, a bohužel nikdy nebudu. Ty sis to nepřiznal..., já ale ano. A bude si to muset přiznat i ona. Jiná možnost prostě neexistuje!" konečně se na něj otočil, „Nemůžeš přinutit téct vodu proti proudu, otče! To prostě nelze!"