Když Seraphina osaměla, netrpělivě očekávala příchod svého Alfy. Možná by každá druhá dívka měla v podobné situaci strach, nebo cítila alespoň stud, ona ale ne. Však se na tuto chvíli připracovala dlouhé tři roky.

Livia ji připravila na všechno, tedy alespoň si to myslela. A ona nebyla z těch dívek, která by se někdy něčeho zalekla. Zvláště ne svého muže.

Seraphina zůstala stát uprostřed místnosti, klidná, přesto s náznakem napětí v každém svalu. Vzduch byl těžký, nabitý očekáváním. Cítila, jak se její srdce rozbušilo silněji, ale ne ze strachu. Byla připravená.

Když Alfa vstoupil do místnosti, vzduch jako by se změnil. Nebyl to jen jeho příchod—byla to jeho přítomnost, surová a nepopiratelná, jako síla bouře před hromovým úderem.

Seraphina si všimla, že jeho tmavé vlasy jsou ještě vlhké, neposlušné prameny mu spadaly do čela, jako by se právě vrátil z koupelny, voda na nich stále zachycovala světlo ve zlatavých odlescích.

S každým krokem, který udělal, se kolem něj rozprostřelo něco primitivního-klidná dominance, která byla přirozená, ne vynucená.

Měl na sobě tmavé kalhoty, které pevně obepínaly jeho svalnaté nohy, a jednoduchou, ale dobře padnoucí košili, jejíž první knoflíky zůstaly rozepnuté, odhalující pevnou linii jeho hrudníku. Na zápěstí mu seděly hodinky, těžké a elegantní, ale nenápadné, jako by byly jen dalším doplňkem jeho neochvějného sebevědomí.

V očích měl temnotu noci, hlubokou, pronikavou. Byla v nich síla jeho vlka, nezkrotná a syrová, ale zároveň trpělivě čekající na okamžik, kdy ji bude potřeba ukázat.

Zastavil se pár kroků od Seraphiny, jeho přítomnost byla hmatatelná, jako neviditelná hrozba, která však neslibovala nebezpečí—jen naprostou kontrolu.

„Naše," zavrčel jeho vlk v duchu, spokojený tím, co viděl.

Alfa neřekl nic hned. Jen se na ni díval, jako by se snažil vtisknout si její obraz hluboko do paměti.

Téměř ucítil, jak se jeho vlastní dech prohloubil. Byla krásná. Byla přesně taková, jak si ji už, tak dlouho představoval. Titěrná noční košilka, kterou osobně a s láskou vybíral, ji padla jako ulitá. A aby ne. Stačil jediný pohled a měl míry své Luny v malíku.

Zhluboka se nadechl a vdechl její vůni. Z jeho hrdla uniklo tiché zavrčení. Nedokázal tomu zabránit. Přikrčil se a jeho oči zaplanuly rudou barvou. Jeho vlk nyní vítězil nad jeho člověčí podstatou.

„Cítíš tu vůni?" zavrčel vlk, „Ona nás chce. Vůně jejího klína nám říká vše."

„To není jen vůně. To je znamení. Připomínka, že patří ke mně, že její přítomnost je součástí mého světa." Odpověděl Raven v duchu svému vlku.

Vlk byl teritoriální, ale tentokrát to nebylo jen o ochraně—bylo to o něčem víc. Ona byla jeho. Jeho Luna. Její vůně byla pro něj klid i výzva zároveň. Bylo to něco, co nemohl ignorovat. Co ho nutilo být blízko, chránit, držet ji ve svém teritoriu.

Seraphina se na něj podívala klidně a jistě. Netušila, co se odehrává uvnitř něj, ještě nevnímala hlas jeho vlka, ale cítila tu změnu. Atmosféra v místnosti se změnila.

Alfovi oči zrudly a jeho postoj se mírně změnil. Naklonil hlavu dopředu, nahrbil se a pomalu se k ní začal přibližovat.

„Chceš ji prověřit?" zazněl znovu vlkův hlas v jeho hlavě, syrový, zvědavý.

Alfa se pousmál. „Nemusím. Ona ví."

Seraphina ani nemrkala. Alfa ji sledoval dlouze, než konečně promluvil nahlas.

„Nebojíš se." Řekl téměř překvapeně.

„Ne."

„Správná odpověď." Zavrčel vlk spokojeně.

Alfa cítil, jak se něco v něm uvolnilo. Byla jeho. Nebylo o tom pochyb. Vůně jeho Luny nebyl jen pach – bylo to spojení na úrovni instinktů, hluboké volání, které říká Alfovi, že už není sám.