Vzduch v síni zhoustl tak, že byl těžký, téměř hmatatelný. Každý v místnosti zadržel dech, oči upřené na jedinou postavu, která právě vstoupila.

Seraphina Voss se postavila na konec uličky a provokativně pohlédla k oltáři, kde stál její budoucí manžel, a po stranách jeho bratři.

Nestála tam jako nevěsta.

Nestála tam jako někdo, kdo přichází v podřízenosti.

Nestála tam ani jako žena, která by se měla bát muže, kterého si právě bere. Stála tam jako někdo, kdo se odmítá nechat zkrotit.

A právě proto ji chtěl.

Seraphina prošla uličkou naprosto klidně, bez zaváhání, její pohled byl pevný, a klidný. Každý její krok byl precizní, promyšlený, kontrolovaný.

Žádná slabost. Žádná podřízenost. Žádný ústupek.

Jako by právě vstupovala do arény, kde se rozhodne o jejím osudu. Jako by její chůze už byla výhrou samotnou.

Všichni sledovali její každý pohyb.

Helena zadržela dech, hosté nedýchali, Lorenzo Voss se v duchu pokřižoval a bratři Moretti De Luca... ti sledovali situaci s pobavením i fascinací zároveň.

„Dobře, upravuju statistiku," ozval se Dante naprosto klidně, jako by právě počítal rovnice na tabuli. „Tohle manželství má šanci na přežití 2 %."

Leo přimhouřil oči, jako by právě viděl něco jedinečného. Adrian se pobaveně ušklíbl, jako by si už mentálně zapisoval hlášky do paměti.

A právě v ten moment se její pohled střetl s Ravenovým.

Raven stál u oltáře, nepohnul se ani o milimetr a jeho tmavé oči, byly neochvějné, plné čisté dominance.

Nikdy v životě nic neočekával. Vždycky jen bral.

Být Alfa není jen titul.

Být Alfa znamená ovládat. Ovládat sebe, ovládat svou smečku, ovládat svůj osud.

Je to síla, která nepochází jen z fyzické dominance, ale z přirozeného nároku na moc—z přítomnosti, která drtí vzduch kolem sebe, z pohledu, který nikdo nezpochybní, z hlasu, který nelze ignorovat.

Alfa se neptá. Alfa koná. Alfa bere.

Nikdy v životě nic neočekává. Vždycky si to vezme.

Jeho přítomnost je hmatatelná. Vstoupí do místnosti a lidé cítí jeho váhu, jako by byla součástí samotného vzduchu.

Není to jen autorita. Je to instinktivní dominance—něco, co nelze naučit, nelze získat, nelze zpochybnit.

Jeho teritoriální povaha je nepopiratelná. Co je jeho, to jeho zůstane. A pokud by někdo zapomněl, Alfa mu to velmi rychle připomene.

A pak je tu jeho vlk.

Neoddělitelný. Divoký. Instinktivní.

Vlci ve smečce mají svá pravidla, své struktury, své hranice—ale Alfa? Ten žádné hranice nezná. Ovládá svou přeměnu jako nikdo jiný.

Může částečně probudit svého vlka, nepropadnout mu zcela, ale nechat ho na povrchu, jen tak, aby jeho přítomnost byla cítit.

Dokáže vysunout tesáky a změnit oči, aniž by se přeměnil celým tělem. A právě to dává jeho označení naprosto surovou sílu.

Když označuje svou Lunu, není to symbolický akt. Je to zákon. Neodvolatelné přijetí. Nárok, který nelze zpochybnit.

Seraphina to ví. Ví, že v té chvíli nejde jen o slova.

Zastavila před Ravenem, ale její pohled byl stále stejný. Nebyla to podřízenost, byla to rovnost.

Hosté seděli v naprostém tichu. Všichni čekali, co se stane.

Obřad měl začít—ale mezi nimi už probíhala jiná bitva. Bitva vůlí. Bitva dvou nezlomných duší.

Předstoupil farář. Oči měl skloněné k textu, ale ve skutečnosti byl fascinován scénou před sebou stejně jako všichni ostatní.

„Stojíme zde, abychom spojili dvě duše—" začal pomalu předříkávat, ale ani jeden ho téměř nevnímal. Teprve když konečně obřad dokončil a prohlásil je za manžele, ho Raven přerušil.

„To už není třeba."

Pohledy se k němu okamžitě stočily. Seraphina zvedla obočí, ale ani nemrkla.

Pak promluvil, jeho hlas nekompromisní.

„Ode dneška je Seraphina Moretti De Luca moje Luna." Nikdo se neodvážil promluvit. „Nedotknutelná. Nepopiratelná. A kdo na to zapomene, toho si najdu."

Několik lidí napjatě polklo. Pak se Raven pomalu otočil zpět k Seraphině, jeho oči byli ostré a tmavší než noc.

Bratři sledovali situaci se zatajeným dechem. Helena už asi ani nedýchala. Lorenzo Voss si s úlevou povolil kravatu a Dante si upravil statistiky. „Dobře, tak tohle manželství má minimálně 1% šanci na mírové řešení."

A pak přišlo samotné označení. A právě v ten moment se hosté v místnosti pohnuli—jako by konečně začali dýchat.

Ochranka byla v pozoru, nikdo se neodvážil ani pohnout. Hosté napjatí, jako by čekali na rozsudek a bratři připravení na absolutní teatrální přednes.

Raven se ani nepohnul, ale vzduch kolem něj se změnil. Byl to jeho vlk.

Oči se mu zaleskly zlatě, jeho tesáky se vysunuly—ne úplná proměna, ale přesně tolik, aby každý pochopil, že tohle není hra. Vzduch kolem něj zhustl, instinktivní dominance se roztáhla po místnosti.

Hosté ztuhli.

Pak se Raven pohnul. Jedním plynulým pohybem natáhl ruku a pevně obemkl její krk. Nebyl tam žádný váhavý dotek. Nebyla tam žádná opatrnost. Byla tam čistá autorita.

Seraphina necouvla ani o milimetr.

Pak se sklonil k jejímu krku, jeho dech horký na její pokožce.

„Teď si tě označím," pronesl tichým, nebezpečně klidným hlasem. „A všichni si to dobře zapamatují."

„Tak to si pospěš, Alfo. Nemám na to celý den." Usmála se Seraphina klidně a Leo tiše hvízdl.

A pak se sklonil k jejímu krku. Ani ne pomalu, ani ne váhavě a Seraphina necouvla ani o milimetr.

Jeden jediný pohyb—tesáky jemně, ale neodvolatelně, přejdou přes její kůži. Symbolické, ne brutální, ne zraňující—ale absolutně vlastnické.

Všichni v místnosti věděli, že tohle spojení je nepopiratelné.

„To bylo skoro romantické, Alfo." Zašeptala Seraphina, když se Alfa zadýchaně odtáhl od jejího krku.

Raven se na ni podíval pohledem ostrým jako břitva.

„Romantické?" zopakoval, jeho hlas byl nebezpečně tichý. „Tohle není romantika, Seraphino. Tohle je zákon. A ty jsi teď moje."