Slunce sotva začalo vycházet, ale Raven už byl vzhůru. Spánek? Luxus, který už dávno neměl. Myšlenky mu proudily hlavou jako rozbouřená řeka, ale nejhorší bylo... že nebyl sám.

Protože on nebyl jen jeden.

Celou noc nespal. Vůně jeho Luny jako by mu zalezla až do morku kostí. Cítil ji stále, při sebemenším nadechnutí a měl pocit, že se nachází na pokraji svého zhroucení.

Nejhorší ovšem bylo, že jeho vlk byl na tom ještě hůře. A to znamenalo jediné: naprostou katastrofu pro jeho lidské já.

Vlk vlastně ještě nepřestal vymýšlet způsob, jak Starší obejít.

Pro jeho lidskou stránku, ovšem byla tato situace neúnosná. V hlavě už měl jako ve včelím úle, a i když se snažil svého vlka ignorovat, dost dobře to nešlo. Přeci jen byl jeho druhou polovinou. Jeho druhým já. I to byl on.

„Dobře. Připomeňme si zásadní fakt," ozval se jeho vlk. „Ty jsi já. Já jsem ty. Ale proč mám pocit, že jsem jediný, kdo se snaží něco dělat?!"

Raven sevřel čelist. „Protože já se snažím o něco, co ty neumíš—klid."

„Klid?! My se snažíme o klid?! Tohle je jen slovo bez významu!"

Ale Raven věděl, že tohle nebyl skutečný boj mezi dvěma entitami. Tohle byl boj uvnitř něj samotného.

„Dobře. Tak tedy technicky vzato... já jsem ty. Ale! Já jsem ta část, která má právo vzpurně křičet!"

Raven si promnul spánky.

„Když trpím já... trpíš ty. Když se snažíš mě ignorovat... ignoruješ sám sebe!"

A to byla podstata jeho problému.

On byl Alfa. On byl bojovník. On byl Lykan.

Ale zároveň... byl muž. Byl rozumný. Byl někdo, kdo se snažil chápat pravidla. Dvě části jednoho těla. Dva hlasy v jedné mysli. A Starší? Těm se podařilo ho rozdělit.

„Já jsem ty!" vykřikl vlk. „A ty jsi já! A právě teď spolu bojujeme! To je naprostý absurdní paradox!"

Raven se snažil svého vlka ignorovat. Sešel do obývacího pokoje, v naději, že tak brzy nikoho nepotká.

Plán byl jednoduchý: V klidu se najíst, bez přítomnosti své Luny a pak prchnout do lesů.

Jenže když vstoupil do pokoje, ona už tam byla.

„Možná kdybychom se vzdali svého úřadu?" zaúpěl vlk, když na ně Seraphina pohlédla, „Stačilo by na týden a mohli bychom se s Lunou spojit." Raven ztuhl. Jeho plán selhal hned při prvním kroku. Seraphina už tu byla. A usmívala se.

A jeho vlk? Ten okamžitě začal vymýšlet katastrofální řešení.

„Dobře! Poslouchej! Pravidla říkají, že se jí nesmíme dotknout... ale! Co kdybychom se vzdali alfa statusu? Technicky vzato bychom už neměli žádnou povinnost!"

Raven sevřel čelist. Ignorovat. Klid.

„Počkej! Ještě lepší! Co kdybychom začali hrát hru – předstírat, že jsme naprosto neschopný vůdce? Možná by nás starší z prostého zoufalství sesadili!"

Raven mlčel. „Ne."

Seraphina se zatím pohodlně opřela o stůl a sledovala ho s pobaveným výrazem.

„Dobře, poslouchej! Co kdybychom se prostě zhroutili na zem a předstírali, že jsme v bezvědomí?!"

Seraphina si povzdechla, její úsměv stále přítomný. „Vypadáš nervózně, Ravene."

„Ne! Tohle není nervózní! Tohle je katastrofa!"

Raven stál jako socha, jeho tělo napjaté, jeho mysl zoufale hledala poslední zbytky klidu. Ale Seraphina? Ta neměla v plánu mu to usnadnit.

Přistoupila blíž. Příliš blízko. Její pohled byl nevinný, ale její úsměv? Čistá provokace.

A pak se to stalo.

Přitiskla se k němu a její tělo se dotklo jeho. Její vůně ho obklopila jako neviditelná síť, která ho okamžitě uvěznila.

„Poplach! Absolutní krizový stav! Smečka se musí evakuovat!" vykřikl vlk zoufale.

„Ravene," zašeptala mu do ucha, hlasem sladkým jako med. „Toužím po tobě."

Raven sevřel čelist. Ignorovat. Klid.

„Tohle je konec! Tohle je absolutní zničení! My jsme... počkej, co to dělá?!"

Seraphina se pousmála, její rty se nebezpečně přiblížily k jeho krku.

„Ne! Tohle je strategický útok!"

Raven se pokusil nevnímat.

Seraphina se odtáhla, její úsměv byl nevinný, ale v očích jí jiskřila čistá provokace. „Cítíš se teď lépe?" zeptala se sladce.

„Ne! Necítíme se lépe! My se cítíme zničeně! My se cítíme... počkej! Co kdybychom se přestěhovali na jinou planetu?!"

Raven se snažil držet pohromadě. Klid. Soustředění. Ovládnutí mysli. Ale Seraphina? Ta neměla v úmyslu mu to jakkoli usnadnit.

A pak to přišlo.

Ještě více se přitiskla. Naprosto záměrně. Její rty se sotva znatelně dotkly jeho krku, její dech hřál jeho pokožku.

„Poplach! Evakuace smečky! Smečka už ani neexistuje! Tohle je konec!"

Raven sevřel čelist. Klid.

„Víš, Ravene," zašeptala, její hlas byl naprosto nebezpečný. „Moc tě chci."

„Dobře. Já se vzdávám. Já už ani nejsem vlk. Já už jsem jen... bezcenné zoufalství v chlupatém obalu."

Seraphina se pousmála, její prsty klouzaly po jeho hrudi.

Raven se snažil nehnout ani svalem. Jeho mysl se soustředila na jedno jediné—NEUČINIT ŽÁDNÝ ZAVÁDĚJÍCÍ POHYB. Moc dobře totiž věděl, že pak už by ho nezastavilo nic na světě.

Jenže jeho vlk? Ten už měl naprosto jiný plán.

„Dobře! Tak tedy jinak! Pravidla říkají, že se jí nemůžeme dotknout. Ale! Co kdyby se ona dotkla nás... neúmyslně?!"

Raven zatnul zuby.

„Ne? Tak tedy další plán! Co kdybychom nasadili rukavice?! Technicky vzato bychom se jí nedotkli holou kůží!"

Seraphina stála před ním, její pohled klouzal po jeho tváři, její blízkost byla mučení.

„Počkej! Ještě lepší! Co kdybychom se zabalili do deky a pak se k ní náhodou přimáčkli?!"

Raven mlčel. „Ne."

„Dobře, poslouchej! Poslední zoufalá možnost! Co kdybychom se proměnili ve vlka a předstírali, že nemáme kontrolu nad situací?!"

Raven už nemohl dál. Každý sval v jeho těle byl napjatý, každý nádech byl boj. A jeho vlk? Ten už dávno ztratil jakoukoli schopnost racionálního uvažování.

A pak se rozhodl.

Bez jediného slova se otočil na patě a vyběhl z domu. Jeho kroky byly rychlé, jeho dech těžký. Les. Potřeboval les. Potřeboval vzdálenost. Potřeboval klid.

„Dobře! Evakuace! Smečka je ztracena!" vykřikl vlk zoufale. „My se teď stáváme samotáři!"

Raven se ponořil mezi stromy, jeho vlčí podstata se probudila, jeho tělo se proměnilo.

A pak běžel. Běžel tak dlouho, dokud necítil, že vůně jeho Luny mizí z jeho mysli.

Ale věděl, že tohle je jen dočasné. Protože večer? Večer se všechno vrátí. 

***