Slunce začalo svou cestu po obloze, ale Raven už dávno vzdal jakékoli snahy o klidný spánek. Jeho vlk byl napjatý. Jeho tělo vibrovalo energií, která mu hořela v žilách jako neovladatelná bouře.

A přesto... další den. Další den bez doteku. Další den zoufalství.

Další den, kdy se pravidla Starších stala jeho osobními mučiteli.

Sedm dní, kdy musí dodržovat celibát.

Sedm dní, kdy se nesmí své Luny ani dotknout, protože kdyby to udělal, vybuchl by jako dynamit.

Raven se posadil na své veliké posteli, a ještě nějakou dobu se přemlouval, aby vůbec opustil svůj pokoj. Moc dobře věděl, co ho čeká – nejdelších sedm dní v jeho životě. Delších než kdy jindy, to proto, že jeho Luna je poblíž a cítí ji při každém svém nadechnutí.

Zavřel oči, a přehrál si v hlavě pravděpodobný plám na příštích sedm dní:

Den první: Čisté zoufalství. Meditace nefungovala. Vlk se zhroutil. Seraphina se tvářila naprosto nevinně, což byla naprostá lež.

Mazlení s vlastním polštářem začíná.

Den druhý: Kritická fáze frustrace. Každý pohyb Seraphiny byl naprostá provokace. Každý její pohled byl přímý útok na jeho sebeovládání.

Návrat k sebeuspokojování.

Den třetí: Zlomový bod. Vlk navrhl útěk do divočiny a začátek nového života jako samotářský poustevník. Raven ho ignoroval.

Ještě že má dvě ruce.

Den čtvrtý: Konečné zhroucení strategie. Vlk vyhlásil osobní válku proti pravidlům, Starším a vlastní existenci.

Musí přidat na intenzitě.

Den pátý: Seraphina položila ruku na jeho paži. Byla to náhodná, nevinná, naprosto bezvýznamná věc. A přesto jeho vlk doslova vybuchl. 

Sebeuspokojování trvalo celou noc a ráno neudržel ani hrnek kafe.

Den šestý: Už neexistoval žádný plán. Žádné strategie. Jen čisté, nekontrolovatelné zoufalství. A pocit, že každý další vteřina je mučením.

Pokus o sebeuspokojení alespoň v přítomnosti jeho Luny.

Den sedmý: Poslední den. Konec utrpení. Konec celibátu. A jediná otázka—Jak vůbec přežil?

Naprostá zoufalost a ztráta sebeúcty. Na kolenou prosí Lunu, aby převzala iniciativu. (Samozřejmě vlkův další geniální nápad).

A Raven věděl, že tyto dny se zapíší do historie jako jeho osobní tragédie.

Den první: pokus o meditaci

Raven se posadil na okraj lesa, jeho pohled byl upřený do dálky. Musí se soustředit. Musí najít způsob, jak přežít.

Jeho vlk okamžitě vypěnil.

„Počkej. My se snažíme zase meditovat?!" vykřikl vlk. „Co to je za strategii?! My nebojujeme?!"

Raven zavřel oči, jeho dech se zpomalil. Tak jako tehdy. Jako ten rok, kdy meditoval, než našel svou Lunu. Jenže ani tehdy neměl valných výsledků.

„Meditace?!" zavyl vlk zoufale. „Tohle není řešení! My potřebujeme AKCI!"

Raven ignoroval chaos ve své hlavě. Pomalu se nadechl, pomalu vydechl.

„Dýchání?! My máme být se svou Lunou v posteli, a ty se rozhodneš dýchat?!"

Ticho.

„Fajn. Jestli TOTO je tvůj plán, jdu balit věci a stěhuji se do hor. Už nemám žádné právo být Alfa."

Raven seděl nehybně, jeho oči zavřené, jeho dýchání hluboké. Klid. Soustředění. Ovládnutí mysli.

Jeho vlk okamžitě vycítil nebezpečí.

„Ne! Tohle ne! Tohle je chyba!" vykřikl vlk v jeho hlavě. „My se nesmíme uklidnit! My musíme bojovat!"

Nádech. Výdech.

„Oh, tak takhle to bude?! Prostě mě ignoruješ?! Dobře! Tak tedy radikální opatření!"

Ticho. Nádech. Výdech.

„Přecházím na křik!"

Raven se ani nepohnul.

„Aaaaaaaargh! Dobře, konec, tak já tady budu křičet sám! Nechám celou smečku trpět!"

Raven se soustředil na svůj dech.

„Jsem alfa! Jsem nezničitelný! Nebudu se uklidňovat!"

Ticho.

„Počkej. Máme jinou možnost – můžeme meditaci sabotovat zevnitř! Co když začnu vyslovovat každou myšlenku, kterou se snažíš potlačit?!"

Nádech. Výdech.

„Tak jo. Začínáme! Jak voní Seraphina?! Jak se pohybuje?! Jak—počkej, co se to děje?! Já sám sebe mučím!"

Raven dál seděl, jeho mysl odolávala neustálému náporu vnitřního chaosu. Ticho. Klid. Soustředění.

A jeho vlk? Ten se právě rozhodl přehodnotit svůj životní postoj.

„Dobře, dobře, tak tedy jinak – Začínáme celou sabotáž ještě intenzivněji!
Jak voní Seraphina! Jak chutná? Jak—Počkej. POČKEJ!"

Ticho.

„My se mučíme! My se vlastním sabotováním dostali do vlastní pasti!"

Vlk ztuhl.

„Ne... ne! Tohle je naprostý omyl! My si sami ubližujeme!"

Raven zhluboka vydechl. „Jsem rád, že ti to konečně došlo."

„Ne! Ne! My se vzdáváme! Ruším sabotáž! Ruším plán!"
„Nouzový kód: Přežít! Odvoláváme všechny strategie!"

Raven dál seděl nehybně, jeho mysl neústupná, jeho dýchání klidné.

Vlk? Ten už rezignoval na jakoukoli formu vzpoury.

A právě teď přišla ta nejhorší fáze—čisté, nefalšované stádium zoufalého skuhrání.

„Dobře. Fajn. My se vzdáváme. Ale dovol mi alespoň vyjádřit svůj hluboký smutek."

Raven se nevzrušeně nadechl.

„Tohle je tragédie. Tohle je nespravedlnost. Tohle je oficiální konec naší Alfa kariéry."

Výdech.

„My jsme silní. My jsme dominantní. A my jsme se dostali do pozice, kdy jedinou naší strategií je... DÝCHÁNÍ?!"

Nádech.

„Tak dobře. Tak tedy jinak. Odteď mě oficiálně považuj za nejvíce demoralizovaného vlka v historii smečky."

Výdech.

„Já už si ani nenárokuji titul Alfa. Já už jen skuhrám. To je můj nový životní směr. Jsem oficiálně ten zoufalý, trpící vlk, co čeká na konec svého utrpení."

Raven dál seděl, oči zavřené, snažil se ignorovat svého vlka. Jenže vlk? Ten se nevzdával. Ten se teď rozhodl jít do ultimátního zoufalství.

A pak se to stalo.

„Dobře. Tak tedy jinak!"
„Když už jsem ve stádiu skuhrání, tak to aspoň zazpívám!"

Raven otevřel jedno oko. „Počkej, cože?"

„BALADA!" vykřikl vlk dramaticky. „Balada o mém utrpení! Jsem umělecká duše!"

A Raven pochopil, že právě teď jeho vlastní vlk ztratil poslední zbytky důstojnosti.

„Slyšte, vlčí smečky! Vlčí bojovníci! Nastala tragédie, která se zapíše do dějin!"
„Jsem vlk! Jsem alfa! Jsem... zoufalství s chlupy!"

Raven sevřel kořen nosu v zoufalém gestu. „Ne, ne, ne, tohle se neděje."

„A tak se stalo, že jsem byl zrazen! Starší mě odsoudili! Do zatracení! Do celibátu! Do týdne zoufalství! A já teď umírám! Umírám uvnitř! Moje alfa srdce hoří!"

Raven se pokusil nevnímat.

„Napsal jsem druhou sloku! Chceš ji slyšet?!"

Raven si masíroval spánky. „Ne."

„Dobře! Tak ji zazpívám!"

A vlk spustil.

„Přišla na mě temnota! Sama se usadila v mém srdci!
Každá sekunda je bolest! Každý okamžik je tragédie!
Můj alfa duch se drží posledních zbytků naděje—ale starší ho zradili!"

Raven seděl nehnutě, zatímco jeho vlk se naprosto ponořil do svého tragického hudebního debutu.

A pak to přišlo.

„Pozor! Je čas na refrén!"

Raven si povzdechl. „Ne, ne, ne, tohle se neděje."

„A tak jdu tmou! Sám a opuštěný! Celibát je můj odvěký nepřítel!
Snažil jsem se bojovat! Ale prohrál jsem!
A teď jsem jen vlk zoufale plačící do noci!"

Raven sevřel spánky. „Prosím, ať to skončí."

„Jedeme druhé kolo! Modulace! Sááám a opuštěný! Ve temnotě přežívám!
Seraphina je daleko. A já se můžu jen dívat!
Celibát mě zlomil! Alfa dnům je konec!"