Raven už se nadobro přestal ovládat. Jeho vlk už nadobro převzal vládu a jediné po čem právě toužil, bylo, spojit se konečně se svou Lunou.

Ve své Lykaní podobě byl impozantní. Děsivý a majestátní. Vzbuzoval strach a hrůzu už při pouhém pohledu, a stačilo, aby vycenil zuby a zavrčel a celá smečka se klidila z jeho dosahu. Až na jeho Lunu, samozřejmě.

Raven stál ve své pravé podobě, jeho tělo bylo napjaté jako struna, každý jeho sval vibroval energií, která se nedala zastavit. Jeho oči zářily zlatým světlem a vzduch kolem něj byl těžký, naplněný jeho vůlí, jeho silou, jeho nezkrotnou dominancí.
Každý, kdo by ho viděl, by oněměl hrůzou.

Ale Seraphina? Oni náhodou.

Stála před ním, úplně klidně a nehnutě. Nebyla v ní ani stopa po sebemenším strachu.

Její Luna byla naplno probuzená, její energie odpovídala na jeho, ale ne podřízeně. Spokojeně vrněla v její mysli a čekala na spojení stejně jako Alfa.
Byla jeho Lunou, ale nebyla poslušná.

A Raven to cítil.

Zhluboka vdechl její vůni, jeho tělo se zachvělo, jeho Lykan zavrčel hluboko, jako by se snažil ovládnout nezkrotnou touhu, která ho pohlcovala.

„Seraphino," jeho hlas byl hluboký, dravý, naprosto nekompromisní. „Ty víš, co se musí stát."

Ale ona se jen pousmála.

„Vím," odpověděla tiše, její hlas byl jemný, ale v očích jí jiskřila výzva. Přistoupila k němu a lehce se dotkla chlupaté hrudi jejího Lykana, „Tak si vezmi, co je tvoje, Alfo," mrkla na něj a zabořila prsty do jeho hebkého kožichu, „Ale Ravene," začala sladce, „jen abys věděl... večer budu spát ve své ložnici."

Raven ztuhl.
Jeho vlk se napjal.
„Cože? To je provokace! My máme Alfa dny!" Vykřikl vlk téměř vyděšeně.

Seraphina se pousmála, její Luna se v její mysli smála nahlas.

„No, to byl přece tvůj nápad, ne? Oddělené ložnice? Takže... já jen dodržuju pravidla."

„Ano! My se ti oddáme, ale večer se budeš muset obsloužit sám." Smála se a provokovala její Luna.

Raven zavrčel, jeho zlaté oči se zúžily.

 Jeho Lykan naprosto ztuhl.

„Oddělené ložnice?" zopakoval vlk hlubokým hlasem, ale byla v něm neuvěřitelná směs šoku a frustrace.

Seraphina se na něj podívala s nevinným úsměvem.
Její Luna se v její mysli smála hlasitě a pobaveně.

„No ano," pokračovala sladce, její prsty stále zabořené v jeho kožichu. „To byl přece tvůj nápad, Ravene. Oddělené ložnice. Takže... já jen dodržuju pravidla."

Raven zavrčel  a jeho tělo se napjalo ještě víc.

„Seraphino," jeho hlas byl hluboký, dravý, téměř varovný. „Tohle není hra."

„Já vím, můj Alfo. Ale měl sis to rozmyslet dřív, než jsi trval na těch ložnicích." Pokrčila šibalsky nos.

Raven byl v naprostém šoku.
Jeho Lykan byl v naprostém šoku.
A Seraphina? Seraphina byla naprosto spokojená.

„Takže," pokračovala klidně, „užij si své Alfa dny, Ravene. Ale večer? Večer budu spát sama."

Raven zavrčel ještě hlasitěji.

„Tohle je provokace!" vykřikl jeho vlk téměř zoufale. „My máme Alfa dny! To znamená, že spojení musí být každý den! Několikrát denně!"

„No, Ravene, měl sis to rozmyslet dřív, než jsi trval na těch oddělených ložnicích."

„Tohle je provokace!" křičel vlk zoufale. „My jsme Alfa! My máme právo!"

Seraphina se jen pousmála.

„Právo? Možná. Ale pravidla jsou pravidla, Ravene. A ty jsi je nastavil."

Raven byl stále nehnutý, jeho Lykan vibroval frustrací, která se nedala zastavit. Všechno v něm křičelo, že tohle nemůže být pravda.

A Ravenův vlk? Ten právě teď procházel největší krizí svého života.

A pak vlk konečně prolomil ticho.

„Počkej. Tohle... Tohle si děláš legraci, že jo?"

Seraphina se pousmála.
„Ne, Ravene. Ty sis to vymyslel. Pamatuješ?"

Jeho vlk zakňučel v jeho mysli.

„Ale—Ale my máme Alfa dny! My jsme dominantní! My jsme vládci!"

Její Luna se jen sladce ušklíbla.

„Jo, jo. Dominance. Moc. Alfa a tak. Tak si to dneska užij. Ale večer? Večer se můžeš mazlit s polštářem."

A Raven věděl, že právě teď má problém.