Vzduch kolem nich vibroval. Nebylo to ticho—byla to bouře těsně před výbuchem.

Raven stál nehnutě a jeho tělo bylo napnuté jako dravá šelma těsně před útokem. Nebyl už mužem. Nebyl už rozpolceným Alfou, který bojuje se svou podstatou.

Byl Lykan.

Jeho oči hořely zlatým plamenem, pronikavé a nekompromisní.
 Vzduch kolem jeho těla byl nabitý energií tak silnou, že samotné prastaré kameny pod jeho nohama jako by pulzovaly.
Dravost v jeho postoji byla jasná—už nebylo cesty zpět.

Seraphina se nehnula. Nebylo v ní strachu. Jen fascinace.

A její Luna se otřásla uspokojením.

„Ano… takhle to má být.“

A pak jeho Lykan promluvil. Hlubokým hlasem. Syrově. Bez prostoru pro jakékoliv pochybnosti.

 „Od teď se nebudu ptát, jestli si tě můžu vzít. Ty už patříš mně.“

A její Luna zavrněla v její mysli.

Ano… patřila mu. Ale i tak ho bude pokoušet. Zlobit. Testovat jeho trpělivost, znovu a znovu.

A pak se to stalo.

 Mezi stromy se začala objevovat světla. Kolem dokola, se z hloubi lesa na toto prastaré místo začaly stahovat Starší. Prastaré bytosti, které vždy dohlížely na spojení Alfy a Luny.

 Nejasné, zářící oči, které se vynořily z temnoty.

Světla mezi stromy se pohybovala tiše, jako by byla součástí samotného lesa. Záře očí Starších byla chladná, ale ne nepřátelská—byla to přítomnost, která nesla váhu tisíciletí.

Raven se ani nepohnul. Jeho Lykan cítil jejich pohledy, jejich tichý souhlas. Byl Alfa. A tohle bylo jeho právo.

Seraphina se nadechla, její Luna se v její mysli otřásla, jako by odpovídala na přítomnost těchto prastarých bytostí.

„Ravene…“ zašeptala tiše, téměř fascinovaně.

Ale on ji přerušil. Jeho pohled se upřel přímo na ni, jeho oči zářily zlatým světlem, které bylo téměř oslepující.

 A jeho hlas byl hluboký, dravý, naprosto nekompromisní.

„Oni tu nejsou, aby rozhodovali. Jsou tu, aby viděli, jak si beru, co je moje.“

 Seraphině se na okamžik zastavil dech.

 Starší se nepohnuli, ale jejich přítomnost byla cítit v každém kousku vzduchu.
 Vzduch kolem nich byl těžký, naplněný energií, která vibrovala mezi nimi.

Byli strážci rovnováhy, svědkové spojení, které bylo starší než samotná smečka.

 Oni nepřicházeli rozhodovat. Přicházeli, aby zpečetili osud.

 Spojení Alfy a Luny nebylo jen osobním poutem—bylo zákonem, který stál nad vším ostatním.
 Bez spojení nebyla síla, bez síly nebyla ochrana. A bez ochrany smečka padala do chaosu.
Starší byli svědky každého spojení, protože jedině jejich přítomnost znamenala, že je to skutečné. Každý Alfa, který nalezne svou Lunou, musí projít tímto rituálem.
 Pouze pod pohledem Starších je spojení skutečné.
 Protože jedině skutečný Alfa může získat svou Lunou—ne si ji vzít, ale být jí přijat.

Seraphina ucítila jejich přítomnost až v kostech a její Luna se v ní chvěla napětím.

„Oni nás vidí,“ zamumlala tiše.

 Raven se jen pousmál.

„Oni tu nejsou kvůli tobě,“ pronesl hlubokým hlasem. „Jsou tu kvůli mně. Aby viděli, že si beru, co je moje.“

 A pak jeden z nich promluvil.

Jeho hlas nebyl hlasem člověka—byl hluboký, rezonující, jako by se nesl ze samotné země.

 „Spojení Alfy a Luny není jen poutem dvou bytostí. Je zákonem, který drží rovnováhu.“

Seraphina ani nemrkala, její Luna byla naprosto klidná, jako by tato slova již dávno znala.

„Já si nic neberu,“ zopakoval temně, jeho hlas byl čistým instinktem. „Ona už mi patří.“

A Seraphinina Luna zavrněla ještě intenzivněji

„Ano… on je náš. A my jsme jeho.“