Seraphina se ani nehnula. Zřejmě by měla mít strach, vždyť to bylo poprvé, kdy něco takového viděla. Kdy viděla Ravena v jeho pravé podobě, ale neměla. Ani nejmenší.

I ona chápala, že se právě před jejich očima odehrálo něco výjimečného. Každý Alfa přijmul svou lykaní podobu jen tehdy, kdy najde svou lunu a ta se probudí. A ta Ravenova byla děsivá.

Bezpochyby byl děsivý ve své vlčí podobě, protože Alfa byl vždy větší a impozantnější než ostatní vlci, ale nyní naháněl hrůzu.

Seraphina sotva stihla zareagovat, když ji Raven bez jediného varování popadl do náruče.

Nebyl jemný. Nebyl pomalý.

Byl Lykan. A ten už nehodlal čekat.

Seraphinino tělo se proti němu napjalo, ale necítila strach. Její Luna se probudila naplno, její energie se mísila s jeho.
V mysli slyšela tichý, sametový hlas její druhé podstaty, který vrněl v uspokojení.

„Tohle je správné."

Raven vyběhl ven, jeho pohyb byl tak rychlý, že se vzduch kolem nich rozvibroval jako horká vlna.
Les se rozmazával v temné rychlosti, ale ona necítila nebezpečí, byla naprosto klidná.

Lykan si nesl svou Lunu na posvátné místo. Hnal se nočním lesem, jeho pohyb byl rychlý, tichý—naprosto nekompromisní.

Seraphina cítila každý sval, který se napjal při jeho běhu.

Jeho paže ji držely pevně, jako by ji nikdy nehodlal pustit.
V hrudi se mu ozývalo hluboké zavrčení, tichý důkaz toho, že jeho Lykan už nehodlal čekat.
Les kolem nich se míhal v temných barvách, stromy se zdály vyšší, impozantnější pod jejich divokou energií.

A ona neměla strach. Ani vteřinu.

Její Luna tiše vrněla v její mysli.

„Ano... tady máme být."

Seraphina zavřela oči a nechala se vést.

Posvátné místo bylo hluboko v srdci lesa.

Prastaré kameny lemovaly kruh, pokryté starými symboly vytesanými generacemi před nimi.
Půda byla měkká, mech tlumil každý krok, jako by chránil tento prostor před rušivými vnějšími vlivy.
Ve středu toho všeho stála temná skála—hladká, obrovská, zářící slabým, téměř magickým světlem.

Tohle bylo místo, kde se Alfa spojuje se svou Lunou.

Raven se zastavil—náhle, pevně, jako by jeho tělo samo rozpoznalo sílu tohoto místa.

Jeho tělo bylo napjaté, jeho Lykan hořel nezkrotnou energií, která pulsovala skrz jeho svaly. Všechno v něm křičelo, že tohle je ten moment—ten okamžik, kdy spojení mezi Alfou a Lunou musí být dokončeno.

Pak jeho pohled spočinul na Seraphině.

Stála klidně, její oči zářily v přítmí lesa, odrážely světlo, které se třpytilo na prastarých kamenech kolem nich. Nebyl v nich strach. Nebyla v nich ani pokora.

Bylo v nich něco jiného—výzva.

Cítila jeho sílu. A přesto ho stále zkoušela.

„Tak co teď, můj Alfo?" její hlas byl jemný, ale v jeho tónech byla přítomná pobavená drzost.

Raven zavrčel. Hluboko, syrově, až se vzduch kolem nich zachvěl.

„Seraphino, přestaň," pronesl temně, jeho hlas byl hluboký, téměř hrozivý.

Ale ona se jen nepatrně pousmála.

„Proč bych měla?"

Tohle už nebyla jen hra. To byla bitva vůlí.

Jeho lidská část, se snažila udržet kontrolu, ale v hlase už byla cítit dravost jeho Lykana, který jen čekal na poslední impuls, aby převzal vládu.
Zatímco Seraphinina lidská část si chtěla zachovat svou pozici, svou sílu. Nechce být jen podřízená, ale její Luna už dávno přijala jeho dominanci.

Raven cítil, jak se jeho kontrola rozpadá.

Seraphina stála před ním, její oči klidné, ale v nich byla nepopiratelná výzva. Provokace byla její hra—a právě ji dotáhla do absolutního vrcholu.

Jeho Lykan už nemohl být zastaven.

V hlavě mu zaburácel hlas jeho zvířecí podstaty.

„Už ničemu neodoláme! Ona nás chce! A my si vezmeme, co je naše!"

Její Luna odpověděla téměř okamžitě.

„Ano... jsme jeho. Ale dokáže si nás opravdu vzít?"

Raven zavrčel hluboko a jeho tělo se napjalo ještě víc.

Jeho Lykan odpověděl bez zaváhání, bez nejmenšího prostoru pro pochybnosti:

„Já si neberu. Já vlastním!"

A Seraphině se na vteřinu zastavil dech.