Raven se zastavil uprostřed místnosti a Seraphina k němu úplně klidně vzhlédla. Sice vtrhnul dovnitř jako velká voda tak, že se dveře rozletěli na několik kusů, ale dívala se na něj, jako by se nic nedělo.

„Vítej doma, můj Alfo." Usmála se na něj sladce.

Raven ztuhl. Zůstal stát s kouskem futra v ruce, zíraje na její nový outfit. Zalapal po dechu a jeho oči zrudly do temně rudé barvy.

Zhluboka se nadechl, nasál její pach a pak vztekle zavrčel. To, co viděl, se mu vůbec nelíbilo. Tedy vlastně líbilo až moc.

Její šaty ale měli být naprosto obyčejné, decentní. Ale ona si je upravila a zvýraznila každou křivku. Každý detail.

Seraphina úplně klidně vstala a pohlédla mu do očí, jako by bouře, která se kolem ní odehrávala, neměla nejmenší vliv na její náladu.

Když k němu pomalu přistoupila, její pohyby byli ladné a sebejisté—jako by už věděla, co se stane.

Pak dříve, než se stačil Alfa vzpamatovat, se k němu na moment přitulila, vystoupila na špičky a jemně ho políbila na rty.

Raven ztuhl ještě víc. Jeho tělo bylo napjaté, jeho svaly se třásly.
Její vůně byla všude, drásala ho jako ostré drápy.

Jeho vlk zavyl v jeho mysli.

„Ona se probouzí! My se musíme spojit! Teď!"

„Ravene, něco tě trápí?" Zeptala se jemně, téměř nevinně, když se od něj lehce odtáhla.

„Co to kruci..." dostal ze sebe konečně a odhodil onen kus dřeva, který stále ještě drtil ve své ruce, „Co to máš na sobě?!" Zavrčel hlubokým, dravým, téměř zvířecím tónem.

„Šaty..." mrkla na něj a pak se otočila kolem své osy, aby si ji mohl prohlédnout, „Líbím se ti?"

„To je provokace! To nesmíš trpět! Ihned ji ukaž její místo a vezmi si ji!" Křičel vlk jak na lesy.

„Tohle není hra, Seraphino!" Zavrčel Raven ještě hlasitěji a jeho tělo se napjalo, jako by se chystalo explodovat.

„Ale Ravene, já si přeci nehraju." Odpověděla klidným hlasem, který však Ravena rozzuřil ještě více.

„Spojit se! I hned! Ona se probouzí!" Hulákal zase vlk tak silně, že Raven měl pocit, že mu praskne lebka.

Seraphina se na něj dívala s jemným úsměvem, její klid byl jako olej přilévaný do ohně.
„Ravene, vážně tě nic netrápí?" zeptala se znovu, s jiskrami v očích.

A Raven to cítil.

Její Luna se probouzela. Bylo to v jejím pohledu, v jejím postoji, v tom, jak její tělo reagovalo na jeho přítomnost. V tom, jak ho schválně provokovala a dráždila.

„Ona nás volá! My ji slyšíme!" zavyl jeho vlk, jeho hlas byl jako bouře, která se nedala zastavit.
„Pusť mě ven! Vezmu si, co je moje!"

Raven sevřel čelist, jeho svaly se napjaly ještě víc.
„Mlč!" zavrčel v odpověď, ale jeho vlk už nebyl k zastavení.

A pak to ucítil.

Její Luna odpověděla. Bylo to jako ozvěna v jeho mysli, jemný, ale nepopiratelný hlas.
„My tě slyšíme. My tě přijímáme." Ozval se slabí hlas její vlčice.

Raven zalapal po dechu, jeho tělo se zachvělo.
Jeho bratři, kteří stáli opodál, si vyměnili pohledy. Adrien si povzdechl, Leo se pousmál, ale v jeho očích byla opatrnost.

Zenobia, která stála v rohu místnosti, sledovala situaci s napjatým výrazem.
„Tohle nedopadne dobře," zamumlala tiše, ale dost hlasitě na to, aby ji slyšeli.

A pak to začalo.

Ravenovo tělo se zachvělo, jeho svaly se napjaly, jeho oči zářily temně rudou barvou.
„Pusť mě ven!" zavyl jeho vlk znovu, tentokrát nahlas, hlubokým a zvířecím hlasem.

Jeho bratři ustoupili o krok zpět, jejich pohledy byly plné očekávání.
„Začíná se měnit," zamumlal Leo. Ustoupil ještě o krok, jeho výraz byl pobavený, ale v očích mu probleskla zřetelná opatrnost. „Ale tentokrát..., tentokrát to nebude jen vlk."

Adrien přimhouřil oči, sledoval svého bratra pozorně.
„Tohle je poprvé, co ho uvidíme takhle..." řekl tiše, téměř fascinovaně.

Zenobia se nepatrně zachvěla, s pohledem pevně zaměřeným na Ravena.
„Lykan," zašeptala. „Tím se stane až tehdy, kdy se spojí se svou Lunou."

A Raven už nemohl bojovat.

Jeho tělo se otřáslo vlnou čiré energie, jako by ho zasáhla exploze síly.
Jeho oči už nebyly jen rudé—hořely, zářily zlatým světlem.

Svaly se mu rozšířily, každá část jeho těla se zvětšila.
Srst mu pokryla paže, jeho ruce se protáhly do dravých, smrtících drápů.
Stál vzpřímeně, jeho postava byla masivní, monstrózní—napůl člověk, napůl bestie.
Jeho dech byl hluboký, těžký, nepopiratelně zvířecí.

Byl Lykan.

Seraphina zalapala po dechu, ale necouvala.
Cítila, jak její Luna volá jeho vlka, její tělo odpovídalo na jeho proměnu.

„My tě přijímáme," ozvalo se v její mysli znovu, tentokrát hlasitěji.

A Raven zavyl—ale nebyl to zvuk vlka. Bylo to něco mnohem, mnohem silnějšího.