Lorenzo Voss, si utřel zpocené čelo, a s předstíraným klidem vešel do svého obývacího pokoje, ve kterém už nějakou dobu netrpělivě pochodoval budoucí manžel jeho dcery.

To samo o sobě by problém nebyl, však se nemohl dočkat dne, až se Seraphina vdá, problém byl v tom, že jeho budoucí zeť, nebyl jen tak někdo.

Byl to lykan. Alfa. A boss mafie La Lupa Nera, Raven Moretti De Luca.

Raven byl ztělesněním dominance. Sebejistý, arogantní, majetnický až do morku kostí.

Lidé před ním automaticky uhýbali pohledem, protože jeho aura byla natolik silná, že slabší povahy nedokázaly unést jeho přítomnost.

Byl to nejobávanější muž v podsvětí. Legenda. Noční můra všech jeho nepřátel. Muž, který dokázal ovládnout celou místnost jediným pohledem.

A teď byl zde, a Lorenzo se modlil, aby měl jeden ze svých klidnějších dnů, aby ho nezachvátil jeden z jeho teritoriálních záchvatů.

Právě dnes totiž nadešel den, kdy bylo Seraphině osmnáct let, a tedy i den, na kterém se s Alfou domluvil už před třemi lety.

Lorenzo se na okamžik pohroužil do svých vzpomínek. Ještě před třemi lety byl přesvědčen, že se ženou Alfy stane jeho starší dcera Helena. Bylo jí tehdy osmnáct a Raven Moretti De Luca, přijel jako dnes.

Seraphině bylo tehdy patnáct, a vůbec by ho nenapadlo, že se pokusí Alfu svést. Helena totiž byla z představy toho, že se stane ženou Alfy a bosse mafie nešťastná, a tak se Seraphina rozhodla, že ji „vysvobodí".

Seraphina tehdy ale věděla přesně, co dělá.

Viděla jeho fotky, slyšela příběhy o jeho moci, jeho dominanci, jeho nekompromisní povaze.

A místo aby ji to děsilo, bavila se tím.

Když Raven Moretti De Luca tehdy přijel, všichni se chovali, jako by právě vstoupil sám král podsvětí. Helena se držela stranou, její nervozita byla téměř hmatatelná.

Ale Seraphina? Ta měla jiný plán.

V momentě, kdy Raven vstoupil do hlavního salonu, Seraphina nečekala na pozvání. S naprostou jistotou vešla ladným krokem, s pohledem přímo upřeným na něj.

„Takže tohle je ten slavný Alfa?" řekla klidně a dostatečně hlasitě, aby ji slyšel.

Všichni ztuhli. Lorenzo se pokusil něco říct, ale Seraphina ho ignorovala.

Raven se na ni podíval. Jeho oči byly chladné, analytické, jako by ji okamžitě hodnotil.

Ale ona se nezastavila.

„Vypadáš... jinak, než jsem si představovala," dodala s lehkým úsměvem. Pak se zastavila přímo před ním a přehlédla ho provokativním a drzým pohledem.

Raven ji sledoval, jeho čelist se nepatrně napjala, ale jinak se nepohnul. Byla to první osoba, která se na něj dívala bez strachu.

„Helena tě nechce," řekla jednoduše. „Ale já? Já bych tě možná i zkousla. Ovšem za předpokladu, že mi dokážeš, že za něco stojíš."

V místnosti zavládlo naprosté ticho.

Lorenzo zadržel dech. Helena zmrzla na místě.

Raven se nepohnul, jen jeho čelist se nepatrně napjala.

Jeho vlk v něm zavrčel. „Podrob ji. Zlom její drzost. Teď."

Ale Raven se lehce pousmál. V ten moment věděl, že tahle dívka není jako ostatní. Byla drzá, nezkrotná, naprosto nepředvídatelná.

A právě proto ji chtěl.

„Uvidíš," řekl klidně."

Od té chvíle se ovšem Lorenzo ocitl v ještě větším pekle, než jaké zažíval se svou nezvladatelnou dcerou doposud. Raven Moretti De Luca se rozhodl, že Seraphina bude jeho ženou, a to přesně v den jejích osmnáctých narozenin.

Aby si zajistil, že jeho budoucí Luna zůstane nedotčená, nechal ji hlídat. Jeho elitní ochranka byla od té doby Seraphině v patách, kamkoliv se hnula. Ale lehké to rozhodně neměli.

Seraphina byla jako nezkrotný vítr, který se nedal chytit, natož ovládnout. Když ji sledovali, ona jim zmizela za rohem. Když ji hlídali, ona se ztratila v davu. A když ji konečně našli, ona už dávno seděla na střeše, mávala jim s úsměvem a jedla zmrzlinu.

Jednou se dokonce rozhodla, že je trochu potrápí. V noci se vyplížila z domu, jen aby se schovala v zahradním altánu a sledovala, jak ochranka panikaří, že ji ztratila. Když ji konečně našli, ona jen poklepala na hodinky a řekla: „Trvalo vám to. Měli byste zlepšit kondičku."

Ravenovi muži byli zoufalí, ale ona si z toho evidentně nic nedělala. Naopak je provokovala ještě víc.

Jednou dokonce poslala jednomu z nich vzkaz na papírku:

„Pokud mě chcete hlídat, zkuste být nenápadní. Vaše černé obleky jsou vidět na míle daleko."

Jednou, když se ochranka snažila držet krok s jejími neustálými úniky, Seraphina přijala pozvání na rande od jednoho mladíka z města.

Byl to obyčejný kluk, který neměl ani tušení, že jeho pozvání na večeři právě vyvolalo bouři v podsvětí.

Raven se o tom dozvěděl během pár minut.

Jeho ochranka byla v pohotovosti, ale tentokrát zasáhl sám osobně.

Motor černého auta zavyl, když Raven přitlačil na plyn, a jeho muži sotva stihli naskočit do druhého vozu, aby ho následovali.

Jeho vlk v něm zuřil. „Dotýkal se jí. Držel ji za ruku. Chce ji pro sebe. Roztrhej ho."

Ravenovi prsty sevřely volant pevněji, ale jeho tvář zůstávala nehybná. Chladná. Smrtící. Absolutně nekompromisní.

Jakmile auto prudce zastavilo před restaurací, dveře se otevřely s tichým klik.

Seraphina stála před vchodem, její ruka pevně sevřená v dlani toho mladíka.

Ravenova čelist se napjala. Jeho vlk okamžitě zavyl. „Vtrhni tam. Strhni ji od něj. Nech ho pocítit bolest."

Seraphina? Ta se jen klidně usmála.

V momentě, kdy Raven vykročil, mladík ucítil jeho přítomnost. Krvavě studenou. Dusivou. Nepopiratelnou.

„Dotýkal ses mojí Luny," pronesl Raven tiše.

Mladík ztuhl na místě, jeho oči se rozšířily.

„Já—já jen—" pokusil se koktat nějakou omluvu, ale Raven ho okamžitě chytil pod krkem a přitiskl ho ke zdi.

Vlk v něm zuřil. „Uč ho. Potrestej ho. Nech ho cítit tvůj hněv."

Seraphina si povzdechla. Ani neuhnula, ani se nezdála vyděšená. Místo toho si přehodila vlasy přes rameno a naklonila hlavu.

„Vážně? Udušení hned na první schůzce?" řekla klidně. „Věděla jsem, že jsi přehnaně dramatický, ale tohle už je moc."

Ravenova čelist se ještě víc napjala. Pomalu pustil mladíka, který se okamžitě sesunul k zemi, jeho dech se třásl.

Seraphina nepřestávala sledovat Ravena, její úsměv byl sotva patrný.

„Pizzu si asi nedáme, co?" dodala nevinně.

V ten moment Raven věděl, že jeho kontrola se téměř rozpadla.

Lorenzo zamrkal, když se ze vzpomínek vrátil do reality a přistoupil k Alfovi. Raven Moretti De Luca, nejobávanější muž podsvětí, stál uprostřed místnosti jako socha dominance. Jeho pohled byl ostrý jako břitva a jeho přítomnost tak intenzivní, že Lorenzo cítil, jak se mu lehce třesou ruce, když mu podával podepsanou smlouvu.

„Podepsala to?" zeptal se, jeho hlas klidný, ale v podtónu bylo něco, co připomínalo zavrčení vlka těsně před útokem.

„Ano. Podepsala." Nahlas polkl.

Alfovi oči se zúžily do úzké škvírky, jako by už přesně věděl, že něco není v pořádku.

„A?"

„Přidala jeden bod."

Ravenovy oči se přivřely, jeho čelist se napjala, ale jeho výraz zůstal absolutně klidný.

Pomalu si vzal smlouvu a přejel pohledem přes její poznámku. „Jak Alfa přežije své dny, aniž by vypadal jako naprostý sexuální maniak."

Nastalo absolutní ticho.

Jeho prsty se sevřely kolem papíru a čelist se mu napjala. Byl to ten druh klidu, který Lorenzo znal až příliš dobře—klid před bouří, která zničí všechno, co jí přijde do cesty.

„Kde je?" zeptal se tak podezřele klidně, že Lorenzo cítil, jak mu běhá mráz po zádech.

Zhluboka se nadechl a jeho hlas se lehce třásl, když odpověděl: „Už bude připravená."

„Dobře," pronesl tónem, který by dokázal zmrazit i nejodvážnějšího muže. „Za pár hodin už bude moje Luna. A na rozdíl od tebe, Lorenzo, já si svou ženu srovnat dokážu."

Lorenzo polkl, ale neodvážil se odpovědět.

V ten moment se ozvaly kroky. Pomalu, klidně, jako by ten, kdo přicházel, měl všechen čas světa. Všichni v místnosti zadrželi dech, když se na vrcholu schodiště objevila Seraphina.

Její šaty byly dokonalé, každý detail na svém místě, ale nebyly to šaty, co přitahovaly pozornost. Byla to ona.

Její pohled byl pevný, přímo upřený na Ravena. Nebyl v něm strach, ani podřízenost. Jen klidná jistota, která jejímu otci připomněla, proč se jí nikdy nepodařilo zkrotit.

Alfa se na ni díval, jeho výraz zůstal nehybný, jen se mu lehce napjala čelist. „Moje," zavrčel tichý hlas v jeho hlavě. Jeho vlk byl neklidný, netrpělivý, ale Raven ho držel pevně pod kontrolou.

Seraphina sestupovala pomalu, krok za krokem, a když došla na poslední schod, zastavila se.

„Jsi připravená?" zeptal se tichým, autoritativním hlasem.

„To záleží... Po svatbě mě hodláš označkovat, nebo si jenom uděláš teritoriální zápis v katastru nemovitostí?"

Nastalo naprosté ticho. Lorenzo polkl. Helena zalapala po dechu. Raven se nepohnul, ale ve tváři mu zacukalo.

Pak se mu nebezpečně zvedl koutek úst. Vlk v něm se vzepjal, pobouřen její drzostí.

„Potrestej ji. Ukaž jí hranice. Teď." Zavrčel jeho vlk, ale Alfa se ani nehnul. Na povrchu byl naprosto klidný. Jen jeho čelist se nepatrně napjala.

Ona na něj prostě hleděla—provokativní, neochvějná.

Nadechl se. Pomalu. „Jdeme," řekl klidně.

Seraphina se ani nepohnula, jen si naposledy užila jeho lehce podrážděný výraz, než vykročila za ním.