Dveře nevydržely.

Rána se ozvala celým domem, když Raven vtrhl do pokoje. Dřevo se rozletělo na kusy. Zbytky rámu mu zůstaly v rukou.

Nevnímal to. Nevnímal nic, jen ji.

Její vůně ho zasáhla jako úder blesku.

Nebyl schopný myslet, ani dýchat normálně.

Zastavil se uprostřed pokoje, v postoji šelmy, připravené k útoku. Několikrát se zhluboka nadechl, aby nasál její pach.

„Ona se probouzí! My se musíme spojit! Teď!" Řval vlk v jeho hlavě, ale Raven už nevnímal rozdíl mezi nimi.
Byli jedno.

A ona tam byla.

Leo za ním pomalu kráčel, ruce v kapsách, výraz pobavený.

„No tak, brácho," řekl s úšklebkem. „Aspoň ty dveře mohly přežít."

„Minulý rok jsi málem vyrazil dveře, a to Luna ještě ani nebyla," uchechtl se Adrien, „Co uděláš teď? Zboříš celej barák?"

Ale Raven už jejich slova neslyšel.

Sotva dýchal. Jeho postoj byl přikrčený, napjatý—dravec, který se soustředí jen na svůj cíl.
Svaly se mu chvěly a jeho rudé oči se neodtrhly od jediného bodu v místnosti.

Její vůně byla všude. Drásala ho, jako by byla součástí vzduchu.

Jeho vlk byl jako bouře, která se nedala zastavit.

„Ona je naše! My se musíme spojit! Teď hned!"

Raven sevřel čelist, jeho svaly se napjaly ještě víc.
„Mlč! Já mám kontrolu!" Zavrčel v hlavě.

„Lžeš! My nemáme kontrolu! My ji chceme! My ji potřebujeme!"

Jeho bratři mlčky sledovali, jak se dýchání jejich Alfy prohlubuje. Téměř fascinovaně všichni sledovali jeho počínání.

Ano, když měl Alfa své dny..., když přišel čas páření, vždy se choval jako bouře před výbuchem. Jeho druhá podstata se drala na povrch a zcela ho v ten čas ovládala. Bylo to přirozené a byl to zákon přírody. To Alfa měl za úkol udržet jejich rod při životě a jeho pudy se nedaly oklamat.

Po celý ten dlouhý čas, kdy hledal svou Lunu, byl právě v onen čas na zabití. Byl nepředvídatelný. Podrážděný a na pokraji zhroucení. V ten čas se mu všichni ze smečky vyhýbali dlouhým obloukem, aby nepřišli k úhoně.

Ovšem nyní, když Luna byla zde, když ji konečně našel, nikdo netušil, jak bude Alfa reagovat. V tento čas totiž jeho vlk začal přebírat svou vládu.

Každý ze smečky, měl svou druhou část, svého vlka, ale Ravenův byl výjimečný, protože byl Alfa.

Už nesčetněkrát viděli jeho vlka v celé jeho kráse a velikosti. Milionkrát mu hleděli zpříma do očí, ale nikdy ne ještě tak, jak ho nyní očekávali.

A snad právě proto i bratři cítil jisté vzrušení. Protože Alfa se konečně probudí do své pravé podoby, a to zásluhou jeho Luny.

Raven vždy věděl, že není jako ostatní. Každý člen smečky měl svou druhou podobu—silného vlka, který byl součástí jejich existence. On sám měl tuto formu nesčetněkrát, jeho svalnaté tělo bylo vždy větší než těla běžných vlků, jeho přítomnost byla neoddiskutovatelně dominantní.

Ale byl Alfa. A Alfa nebyl obyčejný vlk.

Jeho tělo si vždy uchovávalo větší sílu, větší energii. Nebylo pochyb, že jeho podoba byla jiná, výjimečná. V srdci smečky měl místo, které nikdo nemohl zastoupit.

A nyní, když konečně našel svou Lunu, když jeho vlk ji cítil a přijal—něco se v něm nevratně změnilo a dralo se na povrh.