„No holčičko, sice jsem na tvé straně, ale velmi pochybuji, že ti to projde." Usmála se Zenobia, když několik dní na to, večer Seraphina vstoupila do obývacího pokoje.

Alfa nechal Luně vyhradit pokoj hned vedle něj, a odůvodnil to tím, že by ji rušil, a že si přeje, aby měla klid. Všem ale bylo jasné, že důvod byl zcela jiný. Že jen bojuje se svým vlkem. Se svým druhým já, které bylo proti jakékoliv slabosti, mezi níž dle něho patří i slabost pro jeho Lunu.

„Fíha..." pískl Dante a zašklebil se, „Raven zešílí. Tvůj outfit se mu moc líbit nebude. A jeho vlkovi ještě míň, jestli se nemýlím." Rozchechtal se na celé kolo.

„To je možná pravda," usmála se Seraphina klidně a posadila se za stůl, na který služebná právě připracovala večeři, „Ale je mi to jedno."

Spokojeně si uhladila šaty a mrkla na chůvu, která stěží potlačovala smích. Její šaty byli totiž pravým opakem toho, co ji Raven nakoupil.

Žádné upnuté šaty jako pro jeptišku. Seraphina si je upravila tak, že nyní byli hříšné a sexy, jak jen to šlo.

„No, vzhledem k tomu, jakou má Alfa náladu..." vložil se Adrian pobaveně do rozhovoru, „Se obávám, že tohle dobře nepopadne."

„Proč? Jakou má náladu?" Povytáhla Seraphina klidně obočí. Sice to cítila, ale nemohla si pomoci..., přišlo jí to komické.

„Leo volal, že už jsou konečně na cestě domů, prý ale Alfa je jak na trní," zamrkal, „Srovnal na hromadu celou smečku a kdo se neschoval, tak toho Raven rozdrtil. A teď jede domů. A hádej, na koho se zaměří jako první." Opřel se pobaveně do opěradla židle.

Seraphina se klidně napila vína. „Takže říkáš, že je Alfa nervózní?"

„Aby ne..." uchechtl se Dante, jeho pobavení bylo zcela zřejmé, „Víš, co se blíží, že ano?"

Seraphina povytáhla obočí, její klidný výraz se nezměnil.

„A co přesně myslíš?" Zeptala se, její hlas byl klidný, ale v očích jí zajiskřilo.

Adrien se s širokým úsměvem naklonil blíž k Seraphině.

„Alfa dny, má drahá. Doba páření. A jestli si myslíš, že Raven je teď nervózní, počkej, až jeho vlk začne šílet."

„Takže říkáš, že to bude ještě zajímavější?"

„To je slabé slovo. Bude naprosto mimo. A jeho vlk? Ten bude litovat každého rozhodnutí, které ho drží dál od tebe."

Zenobia se pousmála, její pohled byl pobavený. „Holčičko, já ti fandím, ale tohle bude jízda."

Adrien se naklonil blíž, jeho úsměv byl široký.
„Seraphino, dovol mi ti to vysvětlit. Alfa dny nejsou jen tak. To je... no, jak to říct... naprostý chaos."

„Chaos? To zní zajímavě." Pousmála se Seraphina.

Adrien se rozesmál.

„Zajímavé? To je slabé slovo. Raven bude naprosto mimo. A jeho vlk? Ten bude litovat každé zatracené minuty bez tebe. Alfa dny nejsou jen nějaké období. To je přírodní katastrofa."

Dante se uchechtl. „Pamatuješ na minulý rok, Adriene? Jak Raven málem rozbil dveře, protože si myslel, že smečka ho záměrně drží dál od jeho Luny?"

Adrien se zaklonil smíchy. „Jo, a pak se snažil přesvědčit všechny, že to byla jen nehoda. Ale všichni jsme slyšeli, jak jeho vlk křičel: „Ona je daleko! To je proti přírodě!"

Seraphina lehce povytáhla obočí. „Ale minulý rok ještě žádnou Lunu neměl."

„Ano. Přesně tak. A přesto jeho vlk úplně šílel. Důvod? Neměl Lunu, ale jeho tělo cítilo, že JI POTŘEBUJE. Takže vlk si vymyslel problém, který ještě ani neexistoval." Dante se opřel do židle a zaklonil hlavu smíchy.

Adrien si nalil další sklenici. „Raven pak trávil týdny vysvětlováním, že žádná Luna neexistuje, zatímco jeho vlk mu pořád dokola opakoval: ‚Ale já ji cítím!'"

„A pamatuješ, jak se snažil meditovat?" Přiložil si Dante, „To bylo legendární. Seděl tam, zavřené oči, a jeho vlk pořád dokola: ‚To nefunguje!'"

Seraphina se musela ovládnout, aby se nerozesmála.

Uhladila si šaty, její klid byl neochvějný.
„Takže říkáte, že Raven bude... napjatý?"

Adrien se rozesmál ještě víc. „Napjatý? To je slabé slovo. Bude jako sopka, která se snaží nevybuchnout. A jeho vlk? Ten bude křičet každou vteřinu: ‚PŘIBLIŽ SE!'"