„Tak jak se cítíš jako Luna Alfy a zároveň jako manželka bosse La Lupa Nery?" Usmála se Zenobia na Seraphinu, která právě zamyšleně hleděla do ohně v krbu.

Uplynulo pár dní a Seraphině se potvrdilo to, co si celou tu dobu myslela. A to to, že nebude jen tak lehké Alfu přesvědčit k tomu, že něco cítit a podlehnout ženě neznamená slabost. Že to není jeho selhání a nijak to neohrožuje jeho postavení. Věděla od začátku, že ji jen tak lehce nepodlehne, ale nehodlala se vzdát.

Naopak. Dokonce se přesvědčila o tom, že stačí to, aby se k němu přiblížila a Alfa ztratí nad sebou kontrolu. To, jak se spolu milovali, bylo nejen pro ni, ale i pro něj výjimečné. Krásné, vzrušující a nezapomenutelné a Alfa díky tomu jí úplně podlehl. Toužil po ní, a to tak moc, že se ji dokonce začal více stranit.

Dvě strany jeho osobnosti, dvě jeho různé podstaty, se sebou neustále vedli boj.

Jeho vlk byl přesvědčen, že Alfa musí být silný a neakceptoval fakt, že by Raven mohl podlehnout své Luně. Za to jeho lidská stránka, by podlehla bez meškání.

Jenže Raven byl vlk. Byl více vlkem, to byla jeho pravá podstata, a ta vždy nakonec měla navrch.

„Přesně tak, jak jsem očekávala. Není to jednoduché. On bojuje. A já vím, že to bude dlouhá cesta." Usmála se Seraphina na chůvu, ale její pohled zůstal vážný.

„Alfa se nevzdá tek lehce," pokývala Zenobia hlavou, „Ani sobě, ani ostatním."

„Já vím, ale já se také nevdám."

„Právě proto, jsi jeho Luna."

„Cítím ho. I teď, když není tady. Cítím jeho boj. Jeho rozpor. Ale já mu ukážu, že jeho city nejsou slabost." Vydechla Seraphina a sevřela ruce na klíně.

≈≈≈

Raven zatím seděl ve své pracovně ve městě a snažil se soustředit na schůzi smečky.

Kancelář La Lupa Nera byla jako pevnost. Vysoké stropy, temná atmosféra, těžké dřevěné stoly pokryté dokumenty.

Zasedání probíhalo hladce. Rozhodnutí byla jasná, rozkazy přesné. Obchody se musely řídit jeho vůlí.

Jeho vlk se konečně uklidnil.

„Výborně! Tohle je naše teritorium! Tohle je svět, kde vládneme! Tady nejsme slabí!"

„My nejsme slabí..." zavrčel Raven naštvaně v odpověď.

Raven sledoval tabulky, poslouchal analýzy, řešil důležité otázky, ale hluboko v sobě věděl, že to je jen hra. Ona tam pořád byla.

„Ne! Práce! Soustředění!" zavrčel jeho vlk.

Jenže stačilo jediné...

Jediný okamžik.

Jediný závan její vůně.

A byl ztracen...

Raven seděl za svým pracovním stolem, jeho mysl byla zahlcena nejen prací, ale i neustálým bojem uvnitř. Všechno v něm křičelo, že musí jednat. Že tohle nemůže pokračovat.

A jeho vlk? Ten už měl plán.

„Poslouchej mě, Ravene!"

Raven zavřel oči. „Nemám na tebe náladu."

„Nezajímá mě tvoje nálada! Máme problém! Tvoje Luna tě ovládá!"

„Ovládá?" Raven se zamračil. „Jsem Alfa. Nikdo mě neovládá."

„Opravdu? Tak proč když ucítíš její vůni, zapomeneš na vše? Proč když se tě dotkne, přestaneš uvažovat?"

Raven mlčel. Protože vlk měl pravdu.

„Potřebujeme kontrolu! Musíme se chránit! Musíme... oddělit ložnice!" Pokračoval vlk neúnavně.

Raven si odfrkl. „To je naprosto směšné."

„Je to dokonalé! Ty budeš spát jinde! Nebudeš s ní sdílet prostor! Nebudeš její vůní naprosto zničen!"

Raven si promnul spánky. „A co jí řeknu?"

„To je jednoduché! Řekni jí... něco logického! Že potřebuje prostor! Že ji nechceš rušit! Že je to lepší pro vás oba!"

Raven si povzdechl. „Takže se budu schovávat?"

„Není to schovávání! Je to strategie! Ty jsi Alfa, Ravene. Ty musíš velet. A pokud tě tvoje Luna dokáže ovládat jediným pohledem? To je problém!"

„To není slabost."

„To JE slabost!"

A pak se Raven rozhodl.

Oddělené pokoje.

Vzdálenost.

Kontrola.

Ale hluboko uvnitř věděl, že to nebude stačit.