Alfa se pomalu hnul vpřed. Vlk už nadobro převzal vládu a jeho mysl byla nyní ovládána jen bezbřehou a nutkavou touhou po spojení.

Několika mistrnými pohyby, serval ze své Luny její oblečení a ona se nebránila. Naopak. Spokojeně vrněla v Seraphinině mysli a čekala, až si ji Alfa vezme.

„Náš Alfo, jsme jen tvoje." Šeptala vzrušeně Luna, když ji položil na posvátný kámen.

Spojení bylo nevyhnutelné. Nic, a nikdo, už by nedokázal zabránit Alfovi v tom, aby si ji vzal. Klečel nad ní, vzpíraje se na loktech, aby ji svou vahou obrovského Lykana nerozdrtil a díval se jí do očí.

Cítil její vůni. Vůni jejího vzrušení, které pulsovalo mezi jejíma nohama. Sklonil se, aby si přičichl a pak vzrušeně zavrčel.

Zvrátil hlavu a nahlas zavyl.

„Moje Luno!" Vydechl a pak jedním mocným trhnutím pánve do ní vstoupil. Jeho Luna ho okamžitě obejmula nohama a chytla se jeho srsti.

„Můj Alfo!" Vydechla Seraphina a přitáhla si svého Lykana blíž k sobě.

Svět kolem nich přestal náhle existovat. Vlk zuřivě přirážel do své Luny a ona se ho držela jako klíště. Jejich vzdechy, výkřiky a občasné zavytí, neslo se krajem a celá smečka věděla, že právě bylo dokonáno.

Vzduch mezi stromy byl hustý, naplněný energií, která vibrovala mezi prastarými kameny. Starší stáli v kruhu, jejich zářící oči sledovaly Ravena a Seraphinu s klidem, který nesl váhu tisíciletí.

A pak jeden z nich promluvil do ticha, dívaje se na dvojici, která nyní znaveně ležela si v náručí.

„Spojení mezi Alfou a Lunou není jen instinkt," promluvil jeden z nich hlubokým, rezonujícím hlasem. „Musí být prokázáno. Musí být potvrzeno zkouškou."

Raven ztuhl, jeho Lykan okamžitě zpozorněl.

„Zkouškou?" zopakoval, jeho hlas byl hluboký, ale v něm byla neuvěřitelná směs šoku a frustrace.

Starší pokračovali:

„Po dobu jednoho týdne nesmí Alfa odpovědět na volání své Luny. Nesmí podlehnout svému instinktu. Nesmí se jí dotknout."

Ticho. Naprosté ticho.

„Tato zkouška odolnosti má jediný účel – dokázat, že spojení mezi Alfou a Lunou není jen pudem. Není jen instinktem. Musí být víc. Musí být neochvějné.

Alfa, který nedokáže ovládnout svůj instinkt, není skutečně připraven.
Alfa, který nedokáže počkat na svou Lunu, není skutečně jejím ochráncem.
Pokud Alfa selže, znamená to, že jeho síla pochází jen z touhy – a ne z hlubšího spojení."

A Raven pochopil.

Jeho vlk okamžitě začal vnitřní revoltu.

„Tohle je hloupé! Tohle je zločin! My jsme silní! My už spojení dokázali!
Týden?! To je neuvěřitelné! To je tragédie! To je...
Nejhorší nápad v historii smečky!" Hulákal vlk zoufale.

Raven zhluboka vydechl.

„V klidu," zamumlal pro sebe. „Musíme vydržet."

„Vydržet?!" vlk zavyl v jeho hlavě. „My máme Alfa dny! My potřebujeme spojení! My nutně potřebujeme—A TY CHCEŠ VYDRŽET?!"

„Nemáme na výběr," odpověděl tiše Raven, jeho tělo stále napjaté.

Vlk začal kalkulovat.

„Dobře. Takže máme celibát. Po dobu jednoho týdne. To znamená..."

Ticho.

„Sedm dní.
168 hodin.
10 080 minut.
604 800 sekund."

Vlk zavyl ještě hlasitěji.

„KAŽDÁ Z TĚCH SEKUND BUDE BOLESTIVÁ!"

Raven si povzdechl.

„Tak si najdi jinou zábavu," navrhl s klidem. „Něco jiného než myšlenky na ni."

„Výborně. Co třeba zažádat o nový život? Nebo se odebrat do kláštera? Nebo rovnou vylézt na nejvyšší horu a doufat, že nás tam už nikdo nenajde?"

Raven si povzdechl.

„Přestaň kalkulovat, nepomáhá to," zamumlal unaveně.

„Musíme mít plán!"

Vlk začal okamžitě hledat alternativy.

„Dobře. Nejlepší strategie – utéct do divočiny, stát se osamělým vlkem, zapomenout na všechny zákony."

Ticho.

„Počkej. My máme Lunu. My nemůžeme být osamělý vlk! Tohle je KATASTROFA!"

Raven si povzdechl ještě víc.

„Přestaň panikařit. Prostě... vydržíme."

Vlk zhluboka vydechl, pak promluvil naprosto vážně.

„Ravene. Tohle není otázka vůle. Tohle je otázka přežití. Pokud během toho týdne nezačneme zpívat serenády, posílat milostné dopisy a skládat básně o zoufalství, budu to považovat za zázrak."

Vlk se odmítal smířit s osudem.

„Poslouchej, Ravene. Musíme být chytří. Musíme najít způsob, jak to obejít!"

„Nemůžeme to obejít. To jsou zákony smečky."

„Ale co kdybychom našli skulinu? Něco, co technicky vzato není proti pravidlům, ale zároveň nám umožní... NO VÍŠ CO!"

Vlk začal znovu kalkulovat.

„Dobře. Pojďme to rozebrat logicky. Pravidla říkají, že se jí nesmíme DOTKNOUT. Ale co kdyby se ONA dotkla NÁS?"

Raven zakryl obličej do dlaní.

„Tohle nedopadne dobře..."

Jeho vlk se odmítal smířit s osudem.

„Nebo co když použijeme jinou taktiku? Co když se jí budeme věnovat jen verbálně? Třeba... hluboké rozhovory o pocitech?"

Ticho.

„Počkej. My jsme se právě pokusili vyřešit problém tím, že jsme navrhli bavit se o pocitech?! Co se to s námi stalo?!"

Vlk se zhluboka nadechl, jeho tón byl naprosto vážný.

„Dobře. Takže plán je následující: ignorovat Starší, ignorovat realitu, ignorovat pravidla a začít vymýšlet geniální strategii. Jako například—"

A pak to přišlo.

„Počkej. Mám revoluční nápad. Co kdybychom se převlékli za někoho jiného a předstírali, že nejsme Raven?!"

Raven si povzdechl ještě hlouběji.

„Ne. Prostě... ne."

„A co když—"

„Ne."

„Ale—"

„NE."

„Dobře. Takže jsme bez možnosti úniku. To znamená, že... Ravene, můj milý Alfíku... jsi naprosto ZTRACEN!"