Když se Raven na večer vrátil domů a vstoupil do obývacího pokoje, už byl rozhodnutý. Jeho vlk ho přesvědčil, a tedy učinil rozhodnutí. Oddělené pokoje. Vzdálenost. Kontrola.

Ale přesto..., něco v něm nebylo v klidu.

Jeho vlk byl  ale nadšený.

„Tohle je dokonalé! Pravidla jsou stanovena! Ona nás nebude ovládat! My máme kontrolu!"

Ale Raven? Ten cítil něco jiného. Něco, co mu unikalo.

Když vešel do místnosti, jeho pohled byl pevný, jeho postoj nekompromisní.
Musel si udržet autoritu. Musel dokončit to, co rozhodl, když ale spatřil Seraphinu sedět u krbu, rozbušilo se mu srdce.

„Měli bychom mít oddělené pokoje." pronesl pevně.

„Ano! Tohle je vítězství!" zavyl jeho vlk nadšeně.

Seraphina zůstala klidná, ale její pohled se jemně změnil.

Seděla v pokoji, oči klidně upřené na plameny v krbu.
Cítila jeho přítomnost ještě dřív, než se dveře otevřely.

Ale necítila jen jeho.

Poslední dny byly zvláštní.
Její smysly byly ostřejší.
Když byl blízko, její tělo reagovalo jinak.

„A proč?"

Raven sevřel čelist. „Potřebuješ svůj prostor. Nechci tě rušit. Je to nejlepší řešení."

Jeho vlk zářil vítězstvím.

Ale Seraphina jen lehce naklonila hlavu.

„Opravdu? Nebo mě jen držíš dál, protože když jsem blízko, nedokážeš se soustředit?"

„Nebezpečí! Luna útočí! Musíme bránit svou strategii!" Panikařil vlk.

Raven se snažil zachovat klid.

„To už není na diskuzi."

„Ne, Ravene. Všechno je na diskuzi." Pousmála se Seraphina na svého muže z pod svých řas a potlačila úsměv.

Nemohla si pomoci—vidět ho tak pevného, dominantního, nekompromisního ve všech otázkách, které se týkaly smečky, obchodu a strategie... Ale pokud šlo o záležitosti srdce? Tam byl naprosto bezradný.

Jeho síla vládla ulicím, jeho rozhodnutí byla zákonem, jeho autorita nezpochybnitelná.
Ale láska? Cit? Poddat se něčemu, co nelze ovládat? Tam byl ztracen víc, než si byl ochoten přiznat.

Raven se nehnul, jeho postoj zůstal pevný, ale Seraphina viděla ten nepatrný okamžik—ten zlomek vteřiny, kdy zaváhal. Možná si to ani sám neuvědomil, ale ona ho cítila.

Vlčí boj nebyl jen o moci. Byl i o něčem hlubším. A ona se rozhodla, že ho tímto světem provede—i když ji zatím držel dál.

Tahle hra teprve začínala.

„Dobře, Ravene..." Pronesla nakonec zcela klidně. A dle všeho, právě onen její klid, vyvedl Alfu z míry ještě více.

Přijala jeho rozhodnutí, ale ne proto, že by souhlasila.
Ne proto, že by to považovala za správné, ale proto, že chtěla vidět, jak dlouho mu to vydrží.

Protože ona cítila něco, co on ještě nepostřehl.

Její smysly byly ostřejší, a když byl blízko, bylo to jiné. Intenzivnější.
A ona věděla, že časem to bude nepopiratelné.

„Výborně! Ustoupila! Alfa vyhrál! Teď budeme mít klid!" Byl jeho vlk v naprosté euforii z vítězství.

Raven si promnul spánky.

„Opravdu? Opravdu máme klid?"

„ANO! Všechno je pod kontrolou!"

Ale něco mu říkalo, že se vlk mýlí. Že jeho Luna věděla víc, než dávala najevo.
A že jeho vítězství bylo jen zdánlivé.

„Ale víš, že to nebude fungovat, že ano?" Zadívala se na svého Alfu, a její úsměv byl jemný, téměř pobavený.

„Fungovat to bude." Zamračil se Raven.

„Uvidíme, Alfo. Uvidíme."