Raven vypil už několikátou sklenici plnou krve a stále to bylo málo. Pochodoval po obývacím pokoji jako divoké zvíře v kleci a co chvíli se chopil další sklenice, aby vzápětí když byla prázdná, s ní mrštil rozzuřeně o stěnu.

„Takhle už to dál nejde, Ravene," zamračil se Urak na svého bratra, „Proč se sakra nejdeš ze své ženy nakrmit?!"

„Jo, Urak má pravdu..." přidal si Rasten, „Potřebuješ její krev. Potřebuješ krev své ženy, Kníže, tak si to konečně přiznej."

„Tak dost!" zaburácel Raven hlasem podbarveným zlostí, „Nechám Zephyr Zoyu, aby mi přivezla další obětinu!" Zpražil své bratry naštvaným pohledem. Za jiných okolností by si ani nedovolili Knížeti odporovat, ovšem jeho chování už zcela pozbývalo jakékoliv rozumu.

Uběhl totiž další den a Ciara stále odmítala opustit svou celu, dokud se z ní její manžel nepřijde nakrmit. Ten to ovšem zatvrzele odmítal.

Všichni ale moc dobře věděli, že to jen jeho tvrdohlavá palice mu brání v tom udělat co musí. I Kníže totiž věděl, že nyní už mu ani žádná z obětin nebude stačit. Však právě proto o ni zatím Zephyr Zoyu ani nepožádal. Potřeboval ji. Potřeboval její krev, a to už tak moc, že už ani nedokázal skrýt svou vlastní podstatu. Jeho upíří část vyplula napovrch, protože ji cítil. Cítil její vůni, kterou byl prosycen celý jeho dům. Cítil vůni její krve, a tedy svou upíří část ani už nedokázal potlačit.

„Přeci víš, že od chvíle, co ses z ní nakrmil ji potřebuješ. Už ti ani obětina nepomůže, Ravene..." vložila se Nara tiše do rozhovoru.

„Kruci!" zahromoval zase Kníže a pak se zarazil a zavětřil. Zhluboka se nadechl a pak zprudka vypustil přebytečný vzduch z plic. Jeho oči zaplanuly rudou barvou, když se chytl římsy krbu tak silně, až se mu jemný písek začal drolit mezi prsty.

„Tatínku..., tatínku..." vřítil se v tu chvíli do pokoje malý upír, „Albert jako vždy maminku na chvíli odpoutal, aby se najedla, ale..." chytl se rukama nad koleny a snažil se popadnout dech, „Ale maminka..., maminka se řízla a..."

„Co to povídáš, Alexi?" Vydechla Nara a všichni v ten moment pohlédli na Knížete, který zalarmoval své nadpřirozené smysly.

Evidentně ji totiž přestal hlídat. Jeho nadpřirozený sluch by mu jinak prozradil, co se stalo. Ovšem nyní měl co dělat sám se sebou a nedokázal se soustředit na nic jiného jak na to, aby se od ní dokázal udržet dál. Bylo to totiž čím dál těžší. Jen jeho velká síla a sebeovládání, ho dokázali ještě udržet stranou, aby se za ní nevřítil do cely a nevysál ji do poslední kapičky krve.

„Ano..., maminka se řízla do ruky... a pak utekla do lesa..." vysypal ze sebe malý upír, s očima na vrch hlavy.

„Utekla?" vydechl Raven nevěřícně. Jenže on, i všichni ostatní v místnosti věděli proč.

Utekla proto, aby ji musel lovit. Přinutila tak Ravena k tomu, aby se z něj stal predátor. Lovec. Utekla do lesů, aby ji mohl nahánět jako divou zvěř.

Jenže ani on sám najednou nevěděl, zda až ji chytne, zda bude mít sílu ji nechat žít.