Raven otevřel dveře sklepního vězení, rozsvítil světlo a pomalu vstoupil do místnosti. Samozřejmě moc dobře věděl, že tu jeho obětina není, ale zatvářil se překvapeně a naštvaně zároveň.

Byl na svou ženu rozzlobený, ale chápal její důvody. Důvody, které ovšem nehodlal tolerovat. Zcela jistě žárlila, i nyní to vyčetl z její mysli. Na jednu stranu se mu to líbilo, ale na druhou, ho to ještě více naštvalo.

„Tak se obávám, že má Alex pravdu..." procedil skrz zuby a otočil se na svou ženu, která rozpačitě vstoupila dovnitř, „Má obětina by zde zcela jistě byla, protože není nikdo, kdo by si dovolil mi odporovat! Nikdo...," otočil se na ni, „Až na tebe, drahoušku!"

„Ach..., ano..." semkla rty Ciara a v první chvíli sklopila zrak. Jenže provinile se tedy necítila. Však byla jeho manželkou. Byla ženou Knížete Temnoty, kterého milovala z celého svého srdce. A byla přesvědčena, že i Kníže miluje jí, „Poslala jsem ji pryč, Ravene! Nechci, aby ses krmil z někoho jiného, jak ze mě! Jsem tvá žena, a tak mám právo..."

„Právo?!" zpražil ji rozzuřeným pohledem, „Tvá práva jsem ti vysvětlil, jestli se nemýlím! A pokud vím, řekl jsem, že jediné, co po tobě chci..., je ještě jedno dítě! Nic víc! Už nikdy nehodlám riskovat život svých dětí, drahoušku!"

„Ale Ravene..., přeci jsem tvá žena a..., miluji tě!"

„Miluješ?" jízlivě se pousmál, „To jsem si také myslel, drahoušku a velmi rychle jsi mne vyvedla z omylu! Vysvětlil jsem ti tvé postavení a nehodlám ani o krok ustoupit!" Založil si ruce na prsou.

Ciara měla chuť ho praštit něčím po hlavě, aby se mu rozsvítilo. Chápala, že udělala chybu, ale také věděla, že se jen stále zuřivě brání svým citům.

„Fajn! Jak myslíš! Budu tvá obětina!" Zašklebila se na něj a udělala pár kroků ke zdi. Stoupla si zády ke stěně a pohlédla na svého překvapeného manžela, „Přivaž mě!" Vystrčila bradu vpřed a kývla hlavou k okovům, které vyseli ze zdi. Raven zalapal po dechu, pak semkl rty a ve tváři mu vzteky zacukalo.

„Jak chceš!" vyprskl naštvaně a několika mistrnými pohyby ji přivázal ke zdi. V tu chvíli se do pokoje vřítil Alex. Zastavil se uprostřed místnosti a překvapeně přehlédl své rodiče.

„Maminko?" vykulil oči, „Ty teď budeš bydlet tady?" udiveně ji přehlédl od hlavy až patě, „Ale proč? Já myslel, že chceš, aby se z tebe tatínek krmil?"

„Taky že jo, Alexi..." zašklebila se Ciara, hledíc přitom Ravenovi do očí, „Ale tvůj otec je tvrdohlavý jako mezek! A jestli nechci, aby umřel hlady..." pokrčila rameny a vyzývavě na Ravena pohlédla.

„Toho se bát nemusíš!" vyprskl Raven rozzlobeně, „Najdu si jinou obětinu! Tebe kruci nepotřebuju!"

„Potřebuješ!" vyštěkla Ciara, „A ty to víš! A já tu budu tak dlouho, dokud ti to konečně nedojde!"

„Tak to se kruci načekáš!" vrátil ji Raven stejným tónem.

Štěkali na sebe a Alex udiveně sledoval to divadlo. Ciara visela přivázána ke zdi a naštvaně prskala na svého muže, který stál s rukama složenýma na prsou a mračil se, jako bůh pomsty. Oba byli zjevně vytočeni do běla, což mozeček malého upíra nedokázal pochopit.