„Mám pocit, že jsi to trochu popletl, synku," povytáhl Raven obočí na svého všetečného syna, „Moje večeře se jistě stále nachází ve sklepení, jako obvykle," pohlédl na Ciaru, „Nemám pravdu?" Sice mu už dávno došlo, co se stalo, ale stále ještě měl na Ciaru vztek. Nejraději by ji pořádně vyčinil.

„Nepopletl, tatínku," zamračil se Alex netrpělivě, „Proto se maminka asi koupala, viď, maminko?" Obrátil svá modrá očka na matku. Ciaře v ten moment zaskočilo sousto a rozkašlala se.

„Ale Alexi!" zamračila se na něj, „Proč myslíš že bych se měla koupat, když..." Dostala ze sebe, ale malého upíra její odpověď evidentně neuspokojila. Zakabonil se na ni a založil si naštvaně ruce na prsou, stejně jako jeho otec.

Pohled, který se nyní naskytl přísedícím u stolu, vehnal jim úsměv do tváří. Raven s Alexem sedící vedle sebe, se na Ciaru úplně stejně dívali, i mračili. Oba seděli s rukama založenýma na prsou, se stejně nakloněnou hlavou, a s úplně stejným výrazem v obličeji.

„Říkala jsi, že musíš tatínkovi připravit snídani," skočil ji zamračený malý upír do řeči, „Napouštěla sis vanu, maminko. Tak je přeci jasný proč!" Stál si Alex na svém a Ciara náhle pod Ravenovým pohledem, který na ni stále rozzlobeně hleděl, zrudla.

„No..., já..." vykoktala a nahlas polkla, „Ta..., tatínek má pravdu..., trochu jsi to popletl..." pokusila se zachránit situaci, která se ji jaksi vymkla z rukou.

„Nepopletl, maminko!" povytáhl své malé obočí a semkl rty stejně pevně, jako jeho otec. I Ciaře by ona situace přišla jistě úsměvná, kdyby ji srdce nebušilo vzrušením jako o život. Tak neskutečnou podobu, a to nejen co se týká vizáže, ještě nikdy neviděla.

„Jsi ještě malý, Alexi. Nemůžeš rozumět..." vydechla Ciara. Ale její syn byl opět rychlejší.

„Jsem už velký, maminko!" posadil se na židli vedle svého otce do pozoru, „A už tomu rozumím..." vystrčil bradu důležitě vpřed, „Chceš..., aby se tatínek nakrmil z tebe, aby neměl hlad, když bylo jídlo zkažený, viď?"

Ciara se zahleděla do plápolajících očí svého syna a najednou nevěděla, jak se zachovat. Její manžel na ni hleděl s výrazem, který nedokázala dost dobře definovat. Zdál se jí naštvaný, ale pobavený zároveň. Neměla na vybranou, a náhle pochopila, že nemá cenu něco skrývat. A ani přeci nechce. Však její jediné přání bylo, aby ji konečně odpustil.

„Tak mám pocit, že bys mi měla něco vysvětlit, co říkáš, drahoušku?" Řekl náhle Raven a povytáhl na ni obočí, „Náš syn tvrdí, že sis dovolila, poslat mou obětinu pryč. Je to pravda?"

„No..., já..." zašeptala Ciara a pohlédla z jednoho na druhého, „Proč myslíš, že bych to měla udělat?" Polkla a z pod svých řas pohlédla na svého rozzlobeného muže.

„Proč?!" zaskřípal zuby, „To bych chtěl slyšet od tebe! A jestli je to pravda..., trest tě nemine, drahoušku."

„Trest?!" přeskočil Ciaře hlas, „A jaký?"

„Pakliže je to tak..." odstrčil se Raven od stolu a ukázal Ciaře, aby ho následovala, „Pakliže jsi mne opravdu připravila o mou obětinu..., zaujmeš její místo ve sklepení, drahoušku!"