„Copak? Dnes přede mnou s křikem neutíkáš?" Pronesl značně ironicky, když se před Ciarou z ničeho nic vynořil. Nestačila ani postřehnout rychlost, s jakou to učinil.

„Ne, dnes ne." Zašeptala Ciara a nahlas polkla. Stál krok od ní, propaloval ji svýma ohnivě rudýma očima a v jeho tváři zaznamenala nedůvěru. A vlastně se mu ani nedivila, když si vzpomněla na svůj minulý výstup.

„Hmm..., to přijde..." zavrčel a pokrčil s opovržením nos, „Nepochybuji o tom, že by sis nenašla nějaký důvod, proč mě shledat strašným monstrem, drahoušku."

Tón jeho hlasu ji až vyděsil. Nebylo pochyb, že stále o její lásce pochybuje. Že ji ještě neodpustil a zřejmě jen tak neodpustí. Sice po ní toužil a nepochybně ji miloval, ale odmítal si ji znovu pustit do srdce. Rána v jeho srdci byla zřejmě větší, než si myslela. Nejraději by se neviděla za to, že byť jen na malý moment o něm zapochybovala, ale nyní již bylo pozdě.

Ano, stále se k ní choval s úctou a respektem. A možná větším, než si zaslouží, ale tím to pro něj zřejmě skončilo. Dle všeho se jen smířil s tím, že po ní bezmezně a zoufale touží a že ji potřebuje. A právě proto také svolil k sňatku, protože pochopil, že jeho dům už nikdy nemůže opustit.

„Rozumím tomu, proč se na mě hněváš, Ravene, ale věř, že jsem se poučila a dávno jsem pochopila svou chybu." Pokusil se nějak obměkčit jeho srdce, i když tušila, že to tak jednoduché nebude.

„Vážně?!" jízlivě povytáhl obočí, „Kde se vzal tak náhlý obrat, drahoušku? Však jsem stále stejný. Nezměnil jsem se, a nikdy nezměním. Stále budu potřebovat lidskou krev přímo od zdroje. Stále bude zabíjet a rdousit své oběti. Honit je po lesích a bavit se jejich strachem. Jsem predátor a zůstanu jim do skonání světa."

„Ne ale..., když budeš mít někoho, kdo se ti dá dobrovolně. Kdo ti dovolí se z něho krmit. Pak už nebudeš muset zabíjet své obětiny." Pípla nesměle a zadívala se mu zpříma do očí. Stále v nich ale byly pochyby a nedůvěra.

„Ano..., to máš sice pravdu, drahoušku..." procedil skrz zuby, „Ale nikdo takový, tady není," výrazem tváře ji dal najevo, že myslí ji, „Kdyby totiž byl..., tak už před pěti lety, by přede mnou neutekl."

„Ano..., ale tehdy..." zadrhl se jí hlas rozrušením, „Tehdy jsem, Ravene..., byla hloupá. Máš pravdu..., věděla jsem už tehdy, že pakliže se ti oddám, už nebudeš muset používat své obětiny, ale..., tenkrát..., zřejmě jsem měla strach."

„Hmm..., a dnes ho nemáš?!" vyplivl ta slova, jakoby ho pálila na jazyku, „Dnes mě vidíš jinak?! Však jsem stále Kníže temnoty. Nejstarší upír na světě a právě jsi byla svědkem toho, jak jsem svou oběť vysál do poslední kapičky krve," zatřásl hlavou k odporu, „Ne! Už nehodlám riskovat, že znovu zase jednoho zjistíš, že se ti vlastně hnusím. A že mého syna po té ohrozíš na životě, jako tehdy. A pak..., doufám, že mi porodíš ještě alespoň jedno dítě, a už nikdy nedovolím, hazardovat s jeho životem!"

„Ale Ravene, já..." do očí ji vstoupili slzy, „Vím, že zítra večer opět navštívíš Zephyr Zouy, protože potřebuješ další svojí oběť, ale..., to nemusíš." Kníže překvapeně povytáhl obočí, pak se ale jen nahlas zasmál.

„Chceš říci, že se mi sama nabízíš, coby moje obětina?!" Ciara zuřivě přikývla, „Ne, drahoušku. Jak jsem řekl..., už jednou ses mi nabídla, a jak to dopadlo. Už nehodlám riskovat život svých dětí. Zítra ráno se sice staneš ženou Knížete temnoty, a já se pak pokusím udělat ti dítě, ale to je tak vše," změřil si ji pohledem od hlavy až k patě a hnul se k odchodu. Pak se ale ještě otočil, „Večer opět navštívím Zephyr Zoyu, abych si obstaral svou potravu."