Obrovský měsíc byl tak nízko a zářil tak silně, že když Ciara vstoupila do lesa, svítil ji mezi stromy na cestu. S tlukoucím srdcem se pomalu vydala směrem, odkud zaslechla ještě několik vyděšených výkřiků. Po nějaké době křik utichl a ona pochopila, co se stalo. Srdce měla až v krku, když kousek před ní na malé mýtině osvětlené měsícem, spatřila ten výjev.

Raven klečel na zemi a skláněl se k dívce, kterou svíral ve svých pažích. Své zuby měl zabořeny do tepny na jejím krku a hltavě se krmil. Dívka už se dávno nebránila, vypadala jako hadrová panenka v jeho rukách.

Ten pohled byl děsivý. Vlastně by měla jistě cítit strach a určitě by měla vzít nohy na ramena, ale najednou to nedokázala. Nohy jakoby ji přirostli do země a náhle by se v ní snad krve nedořezal. Ano, zřejmě by ji měl onen výjev znovu vyděsit a měla by ho odsoudit a jistě by se jí měl hnusit, ale nebylo tomu tak. K jejímu údivu už ne.

Uvědomila si totiž, že tohle byla jeho přirozenost. On byl upír. Byl predátor. Potřeboval krev ke svému životu, jako vodu nebo vzduch. Nyní již chápala, že to co dělá, tak musí být. On nezabíjí ze sportu, ale z potřeby. Jako každý predátor, nebo zvíře, zabíjí vždy jen pro svou potřebu. Aby se nasytil.

Byl to muž, kterého milovala. Který jak si byla jistá, by ji nikdy neublížil a který jí dal syna. Syna, který je jako on. A jeho také milovala se vším všudy a vždycky bude. I když už ví, že jednou bude jako jeho otec. Také se bude živit krví ze své živé konzervy, aby přežil.

Protože ač chtěla nebo ne, to byl zákon přírody. Příroda tomu chtěla, aby tento predátor ovládl tuto zemi. Ale vlastně jen díky tomu, že ten, který byl stvořen jako první,..., jakýsi Adam pro upíry, ten, který měl svou rasu dovézt k vítěznému konci tím, že vyhladí lidské plémě, se dokázal přírodě vzepřít.

A vždy přeci bylo něco za něco. Nějaká daň za to vše prostě byla nevyhnutelná. Proti tomu všemu co by se dělo, kdyby Raven nebyl tím, čím je, byli jeho obětiny ničím.

Ciara stála bez hnutí a dívala se na mýtinu před sebe. Náhle Raven vytáhl zuby z dívčina krku a pustil ji na zem. Byla mrtvá. Pak otočil hlavu jejím směrem a pohlédl na ni. Stále klečel, jen s hlavou mírně zvednutou k ní, a z jeho bílých tesáků mu ještě kapala krev.

Nahlas polkla. Zřejmě slyšel její srdce, které snad přehlušilo i její zrychlený dech. Nedokázala se ani hnout. Ani promluvit. Slova ji zamrzla v krku, když se pomalu zvedl a postavil se.

Chvíli stál klidně a díval se jí zpříma do očí. Na sobě měl jen černé kalhoty a bílou rozhalenou košili, která tak odhalovala jeho vypracované tělo. Pod bílou tenkou látkou se rýsovaly jeho svaly, které se napnuly, když křečovitě sevřel ruce v pěst.

Stále měl svou upíří tvář a jeho rudé oči ji propalovaly jako dva rozžhavené uhlíky. Jeho bílé špičáky se zaleskly, a i v té tmě vypadali nebezpečně. Po bradě mu stékala krev a vypadalo to, že čeká, zda uteče, nebo ne.

***