Uběhlo jen několik dní a nastal svatební den. Raven Ciaře oznámil, že jde jen o jakousi formální záležitost a žádnou velkou svatbu ani oslavu, že podstupovat nebudou. Jde prý jen o to, aby dle práva byla jeho ženou, nic víc.

Ano, řekl ji to klidně, i s respektem k ní, ale bez emocí. Evidentně ji stále nevěřil a neodpustil, i když bylo jisté, že touha k ní, ho celého stravovala. Rozhodl se ale své potřeby, vykonat až na manželském loži. Tedy potřebu krmení a sexuálního uspokojení.

Snad i proto, se svatba konala už za necelý týden, říkala si Ciara mnohokrát, když na Ravenovy i ona sama poznala, že se v její přítomnosti jen stěží už dokáže ovládnout.

A Ciara mu neodporovala. Jeho rozhodnutí přijala bez poznámek, i když jí to bylo líto. Věděla ale, že je to její vina, a že boj o srdce jejího muže, teprve začíná. Naštěstí měla spojence. A to snad veškeré osazenstvo domu.

Nara jí navrhla, že by mohli Ravenovy připravit překvapení a uspořádat svatební hostinu. Zapojili se do toho snad všichni. Kuchařka a služebné pekly a vařily. Zahradníci připravili na zahradě slavobránu pro novomanžele, zahradní posezení a stoly a postarali se o výzdobu. Urak s Rastenem obstarali hudbu a snažili se o to, aby zabavili Ravena, aby si ničeho nevšiml. Nara sehnala ty nejkrásnější svatební šaty, jaké kdy Ciara viděla. A Albert běhal od jednoho k druhému a dával pozor, aby vše bylo pro jeho pána perfektní. Dokonce i malý Alex, když věděl, že se jedná o překvapení pro tatínka, dokázal držet jazyk za zuby. A Raven dělal, že nic nevidí a neslyší.

Samozřejmě, že mu to nemohlo ujít, ale dělal, jakoby nic netušil. I jeho bratři s Narou si byli jisti tím, že Knížeti nic neujde, ale Ciaře to neřekli. Jednalo se přeci o to, aby mu udělala radost a ukázala mu, že je o něj ochotna bojovat. A to, že se k tomu Kníže postavil tak, že ji nechal a nezabránil ji v tom, jen utvrdilo, jak moc ji miluje. Kdyby totiž ne, rázně by ji to zatrhl a dal ji najevo, že si to nepřeje. Jenže Kníže neudělal nic, hrál mrtvého brouka a to znamenalo, že má Ciara naději, že když se bude opravdu snažit mu dokázat svou lásku, nakonec jí stejně nedokáže neodpustit.

Bylo právě večer před onou událostí a Ciara seděla ve svém pokoji už značně nervózní. Na jednu stranu se nemohla dočkat a na druhou měla trochu obavy. Vše bylo ale připravené a následující ráno, měl propuknout její veliký den. Nara ještě trvala na zkoušce šatů, tak když je vysvlékla, unaveně se posadila na postel. Všude bylo ticho, jako v hrobě. Byla již skoro půlnoc, a když se zadívala z okna, uviděla veliký, plápolající měsíc. Byl úplněk.

„Ne, abys udělala zase nějakou blbost, Ciaro." Pohlédla Nara na ni vyčítavým pohledem, když obě zaslechli nějaký výkřik ze sklepení. Dolehl až k nim, a Ciaru zamrazilo. Ihned ji došlo, o co se jedná. Moc dobře si ho pamatovala, když ho zaslechla naposledy. Tehdy Kníže dívku vypustil ze sklepení, aby mohla utéct a on ji pak v lese dohnal a zahubil.

„Neudělám, neboj. Už ne." Pípla Ciara a zhluboka se nadechla. Přeci jen ji srdce tlouklo jako splašené.

„Je úplněk, Ciaro. Vždy o úplňku Kníže svou lidskou obětinu zabije a pak si přivede novou. Ač se to může zdát děsivé, věř, že je to zcela nezbytné. Jen on dokáže všechny upíry udržet na uzdě. My..., upíři, jsme predátoři, Ciaro a lidské plémě bychom už dávno nebýt jeho vyhubili."

„Já vím, Naro, už jsem to dávno pochopila..."

„Tak máš další možnost mu ukázat, že jsi ho přijmula takového, jaký je," přikývla Nara a pokynula ke dveřím, „Kníže si zítra, pakliže se mu sama nenabídneš, přivede novou obětinu, Ciaro..." Povytáhla na roztřesenou Ciaru obočí, aby ji dodala odvahy.