„A ty to umíš, tatínku?" Vyhrkl Alex s dětskou upřímností. Vykuleně pohlédl na svého otce a v jeho malé tvářičce se objevila zvědavost. Jeho roztomilá a naivní reakce rozesmála snad všechny přítomné. I Ravena. Nahlas se zasmál a pohladil svého syna po vlasech.

„No..., zdá se, že ano. Ty jsi toho tím nejkrásnějším důkazem." Mrkl na něj. Alex zamyšleně přikývl, ale bylo znát, že mu to v tom malém mozečku značně šrotuje.

„Takže mě jsi mamince taky udělal, tatínku?" vykulil oči ještě víc, „A nemohl bys jí teda udělat bratříčka? Já bych chtěl..."

„Nebo sestřičku..." zašeptala Ciara a všichni na ni pohlédli. S uzarděním sklopila zrak, protože se stále v této situaci, kdy seděla nahá na posteli, zahalená až po bradu do deky, styděla. Ale její poznámka, všechny přítomné evidentně potěšila. Značila totiž to, že ona s tím naprosto souhlasí.

„Já bych raději bratříčka, maminko," zamračil se Alex, „Co kdyby musela chytat krysy a..."

„To se už nikdy nestane, synku," vydechl Raven a vyhoupl si ho do náručí, aby ho obejmul, „Postarám se o vás. O všechny. Už nikdy...., nebudeš trpět a jíst krysy. Tomu věř. Ani ty..., ani nikdo jiný." Políbil ho na čelo, a Ciaře i několika dalším lidem vstoupili slzy do očí.

Alex obejmul svého otce kolem krku a přivinul se k němu ještě těsněji. Bylo vidět, že ho miluje. Ten pohled Ciara zbožňovala. Její syn byl šťastný a nic si nepřála víc. Konečně našel svého otce, kterého tak dlouho hledal a nyní se od něj prakticky nehnul na krok. A Raven byl ten nejlepší otec, jakého si pro svého syna mohla jen přát. I když byl upír. Nebo právě proto?

Ano, dívala se na ně, a pochopila, že ten pohled ji nikdy neomrzí. Srdce jí ještě teď tlouklo vzrušením, když si uvědomila, že se stane jeho ženou. Ženou Knížete temnoty. Nic si ale nepřála víc. Nic, jen porodit mu ještě alespoň jedno dítě.

Milovala Ravena Dracora Rogestrika, Knížete ze Swort Fallov víc, jak svůj život. Věděla ovšem, že mu ještě svou lásku musí dokázat.

Pochopila, že vše co činil, bylo proto, že ji také miluje, stále ale cítila odstup, který si od ní držel. Pamatovala si totiž, jaký byl, než odešla. Nikdy se za svou lásku k ní nestyděl a vždy jí projevoval s největší náruživostí. Nyní ovšem byl zdrženlivý. Ač se k ní choval slušně a s respektem, stále to nebylo jako prve.

A i když věděla, že přesvědčit o své lásce, náklonnosti a respektu nejstaršího tvora na zemi bude těžké, rozhodla se bojovat. Učiní vše, co bude v jejich silách, a jako jeho ženě, to snad i pro ni, nebude tak obtížné.

A začne s tím ještě dnes. Jediné její štěstí také bylo, že měla na své straně všechny upíry v domě. Všichni si přáli, aby byl Kníže šťasten, a budou jí tedy bez pochyby v její snaze nápomocni. 

***