Kníže zůstal stát bez hnutí ve své prvotní podobě. Jeho tvář se změnila a všichni v místnosti čekali, co se bude dít. Každý totiž věděl, že Kníže své pudy dokáže kontrolovat dokonale. Téměř každý upír se časem naučil své pudy ovládat, a co se týká Knížete, ten obzvláště.

Jedině on měl svou podstatu a své potřeby pod takovou kontrolou, že pakliže si to sám nedovolil, jeho tvář se nezměnila, i kdyby byl svědkem těch nejkrvavějších orgií. Proto právě to, že tato žena na něj působila tímto způsobem, bylo pro ně znakem, že k němu patří.

Však ucítil vůni její krve, a ovládnout se nedokázal. Něco takového bylo pro ně přímo magické a posvátné. Dívali se na jev, který nikdy neviděli, a na který se dívali s úctou a respektem. Bylo totiž jisté, že se před nimi odehrává něco výjimečného, ojedinělého a osudového.

Ale byl si toho vědom i Raven. Ačkoliv se stále bránil tomu, aby si přiznal lásku k této ženě, nemohl popřít, že k němu patří. Prostudoval nespočet listin a starých svazků, a byl si jist, že mu je souzena. Dala mu dědice a stále ještě měl pocit, že se z toho štěstí ještě nedokázal vzpamatovat. Pro každého z jeho poddaných, to byla veliká událost a zázrak. Každý z nich si také osvojil povinnost jeho ženu i syna chránit.

A jelikož si toto vše Raven uvědomoval, musel jednat. Jedno bylo totiž jisté, že ona už nikdy neopustí jeho dům. To prostě dovolit nemůže, a proto neměl na vybranou. On zkrátka její krev potřeboval a toužil po ní tak, že pakliže by nezlegalizoval jejich svazek, přišel by o rozum. A jako Kníže temnoty a jediný, který dokáže onu upíří chásku udržet na uzdě, si to dovolit nemůže. Pakliže by totiž ztratil kontrolu nad sebou, stal by se zranitelný a pro lidské plémě by to mělo nedozírné důsledky. Upíři by bez jeho nadvlády, lidstvo už dávno vyhubilo.

Ano, musí jí pojmout za svou právoplatnou ženu a učinit jí svou Kněžnou. Ale musel si přiznat ještě jednu věc..., doufal v ještě alespoň jednoho potomka.

„Ty máš zase hlad, tatínku, viď?" Zamrkal Alex, chytl ho za ruku a vzhlédl k němu.

„Nesmírnou..." odpověděl Raven upřímně, s očima upřenýma do těch Ciařiných, „A došel jsem k jedinému, možnému řešení."

„A..., k jakému?" Špitla Ciara a stejnou otázku mu vzápětí položil i jeho syn.

Raven se zhluboka nadechl a stiskl Alexovu dlaň, protože měl pocit, že ho to brzdí v tom, se vrhnout hned na jeho matku. A on přeci jen chtěl, aby se mu dala dobrovolně.

„Máš ze mě strach?" Vydechl po chvíli a zadíval se Ciaře do očí. I když cítil, že se ho nebojí, najednou to prostě potřeboval slyšet.

„Ne..., nemám. Ani trochu se tě nebojím. Nevím proč..."

„Protože musíš vědět, že se už nedokáži bránit touze po tom, se z tebe nakrmit. Potřebuju to tak moc, že se to nedá snést, a vím..., že krev nikoho jiného, neukojí můj hlad."

„Ale tatínku..."zatahal ho Alex za ruku, „Tak se nakrm. Já nechci, abys měl hlad. Vím, jaké to je..., mě krysy taky nechutnaly..." popotáhl a Raven ho láskyplně pohladil po vlasech.

I když byl pokoj plný lidí, bylo takové ticho, že Raven slyšel jak Ciaře divoce tluče srdce. Ale nebylo to strachy. Opravdu ne. Toužila po něm.

„Cítím, že máš menstruaci, drahoušku. Cítím krev a mé smysly jsou napnuté k prasknutí. Ještě nikdy za můj předlouhý život se mi nestalo, abych se neovládl. A tak vím, že je jediné řešení..." na několik vteřin se odmlčel a pak zprudka vydechl, „Staneš se mou ženou. Nedokážu vedle tebe žít, když každý měsíc budeš krvácet..., když vedle mě budeš sedět u stolu. Když každý den ucítím tvou vůni. To prostě není možné. Je to jediné řešení. Staneš se ženou Knížete temnoty. A já se pokusím..., udělat ti ještě jedno dítě."