„Páni!" Vykřikl Alex, když Nara vstoupila do obývacího pokoje, kde už na ně všichni čekali s večeří, „Tobě to sluší, teto Naro. Ty někam jdeš?"

„Jdeme se trochu s tvojí maminkou pobavit." Odvětila klidně a ignorovala Ravenův varovný pohled. Jako každý večer seděli všichni za stolem, a i když lidskému jídlu nikdo moc nedal, dodržovali to svorně kvůli Ciaře. Už i Alex začínal protestovat nad lidskou krmí čím dál tím víc.

„I s maminkou?" vykulil Alex oči. Něco takového, zažil zřejmě poprvé.

Nara poznala, že Ravenovy se to sice moc nezamlouvá, ale respektoval to. Však nebyl důvod ji něco zakazovat. I když byl raději, když měl všechny doma pod kontrolou a svou ochranou. Hodil na ni tedy jen varovný pohled, ale dále ji ignoroval.

„Páááni!" Vykřikl náhle znovu Alex, když do pokoje vstoupila Ciara, „Ty jsi tak krásná, maminko."

„Děkuji, ty můj malý lichotníku." Usmála se na něj a pohladila ho po jeho malé, rozčepýřené hlavičce. Rasten s Urakem udiveně zamrkali, když se klidně posadila na své místo.

Pak k ní vzhlédl Raven. Nejdříve zamrkal a překvapeně povytáhl obočí. Evidentně ho Ciařin outfit vyvedl z míry, ale ze všech sil se snažil to na sobě nedat znát.

„Ty se jdeš taky pobavit, maminko?" Pokračoval Alex zvědavě.

„Ano. Potřebuji si trochu povyrazit, Alexi, víš?"

„A proč? Tebe už to tady nebaví?"

„Ale jistě, že ano. Neměj strach, jen si jdeme s tvojí tetou zatančit a trochu popít. Nic na tom není..., tvůj tatínek se také chodí pobavit, víš?" Nedokázala si odpustit, ale jakoby šlápla do vosího hnízda. Raven ji zpražil naštvaným pohledem.

„To je ale kruci něco jiného!" vyprskl naštvaně, „A pak..., náš syn očekává, že mu přečteš pohádku na dobrou..."

„Ale tatínku..." skočil mu Alex udiveně do řeči, „Vždyť jsi říkal, že mi ji dnes přečteš ty. A že mě uložíš. Já se tak těšil." Upřel na něj svá malá očka a zamezil tím Ravenovy v dalším výčtu Ciařiných povinností. Ten jen zalapal po dechu a pak pohladil syna po vlasech.

„A samozřejmě, že přečtu..." utvrdil ho, a pak znovu přejel Ciařin výzor pohledem. Evidentně se mu to ale ani za mák nezamlouvalo.

A aby taky jo. Už když vstoupila, úplně mu spadla brada. Musel zamrkat, aby si byl jist, že bdí. Za svůj život poznal tisíce žen, ale žádná na něj nepůsobila tak, jak ona. Její hříšný oděv, byl mu ale trnem v oku. Už ten její účes..., vysoko vyčesané vlasy odhalovali její krk, na kterém byli zřetelně patrné jeho zuby. Hluboký výstřih také více odhaloval, než zakrýval a její krátká sukně ho přímo rozzuřila. Ihned si ke svému vzteku představil, jak na ni všichni muži budou civět.

„Tak myslím, že bychom mohli pomalu vyrazit, Naro." Řekla Ciara, když odstrčila prázdný talíř.

Pak se postavila a Ravenovy se tím pádem naskytl pohled na její pozadí v upnuté minisukni. Pak se nahnula a Kníže zprudka vydechl, když měl pocit, že jí vnady musí každou chvíli vyskočit z výstřihu ven.

„Kruci! Takhle tedy nikam nepůjdeš!" Vykřikl rozzuřeně, „Vždyť jsi skoro nahá!"

„Kdo? Já?" Vykulila Ciara oči v hraném úžasu a udiveně na něho pohlédla, „Vždyť Nara je oblečena podobně. Možná ještě hříšněji než já, tak proč bych..."

„To je ale něco jiného!" vyprskl.

„Jo? A v čem?"

„Třeba v tom..., že Nara není matkou..." vydechl Raven a jeho bratři na něj z poza stolu povytáhli překvapeně obočí. Bezpochyby hledal nějaký důvod, proč Ciaře onen výlet zakázat, a přitom si zachovat tvář.

Takhle se Kníže ještě nikdy nechoval. Mluvil iracionálně, a jistě to věděl. I když si to jistě nehodlal přiznat, žárlil. A onen cit, u něj viděli poprvé za jeho dlouhý život.

„Ale..., mě to nevadí, tatínku. Mě se maminka tak líbí." Prohodil Alex zcela bezelstně a jeho otci tím vzal zcela vítr z plachet. Už nemohl nic říci. Nic, kdyby nechtěl přiznat, že žárlí.

„Kruci!" zaklel znovu a zamračil se. Pak pohlédl na svého syna a pohladil ho pohledem, „To je dobře, Alexi. Tak víš co? Jdu ti přečíst tu pohádku." Alex radostně vyskočil na nohy, dal své matce letmou pusu a rázem zapomněl na vše, kromě svého otce. Vzal ho za ruku a táhl ze dveří ven. Ve dveřích se ale ještě Kníže otočil, „Do půlnoci! Ani o minutu déle!" Zavrčel a zabouchl za sebou dveře.

„Kostky jsou vrženy," Zašklebil se Urak, když osaměli, „Obávám se, že Raven neřekl ještě poslední slovo."

„Jo, taky mám ten pocit," zasmál se Rasten, „Kníže žárlí."

„Tak snad abychom raději jeli, ne? Než si to ještě Raven rozmyslí." Zasmála se Nara.