Ciara zůstala stát bez hnutí a vlastně ji i došla slova. Nevěděla najednou co říci. Ani jak se nyní zachovat. Však celá situace byla jaksi nepříjemná a měla by se na ni dívat s odporem a opovržením, to ale najednou nedokázala.

Dívala se na svého milovaného syna a došlo jí, že by se měla zřejmě rozbrečet proto čím je, ale náhle jakoby pochopila, že k tomu nemá důvod. Však od chvíle kdy vkročili do tohoto domu, jakoby její syn ožil. Konečně byl šťastný a bylo jisté, že ho všichni nesmírně milují. Od jeho otce, až po posledního zahradníka.

Určitě by alespoň ona měla být zhrozena z představy, že se nachází v domě Knížete temnoty. V jámě lvové. A že jediný člověk, který se široko daleko nachází, je ona. Ona ale opravdu strach necítila.

S neuvěřením si odfrkla, když si uvědomila, že se nachází v doupěti upírů a přitom necítí ani záchvěv strachu.

Ano, nelíbila se jí představa toho, že otec jejího syna je upír. A ještě méně, že se v jeho sklepení nachází polomrtvá dívka, která je odsouzena k smrti, ale jakoby to vše zcela zaniklo ve stínu toho..., že i její syn je malý a hladový upír.

Všechno ostatní, bylo najednou zcela nepodstatné. Jediná priorita, kterou náhle viděla, byl Alex. Její malý synáček a jeho život. Jeho přežití, ač by to stálo cokoliv.

„Že mě to naučíš, tatínku?" Nedal se malý upír odbýt. Jeho tvář už byla změněná a z úst mu visely dva malé špičáky.

Raven se s láskou a zároveň soucitem, zadíval na svého syna a pohladil ho po jeho malé hlavičce. Dá mu ještě hodně práce, než ho všechno naučí. Jeho syn byl věčně hladový a věčně zvědavý malý upír. I nyní pochopil, že by stačilo jediné slovo, a Alex by jeho krevní konzervu ochutnal.

„Všechno tě naučím, Alexi," povzdechl si, „Slibuji, že už nikdy nebudeš mít hlad, synku." Uklidnil Kníže svého syna a pak pokynul bratrům a Naře, aby ho odvedli. Potřeboval být s Ciarou chvíli sám. Stále totiž nedošel k závěru, co s ní učinit. Na jednu stranu by ji nejraději vysál do poslední kapičky, a na druhou ji umiloval k smrti. Jeho tělo už se totiž také dožadovalo svého. Dokonce si uvědomil, že kvůli ní nebyl za celou dobu v Afroditině Svatyni. A to už bylo na pováženou.

„Tak co, drahoušku?" zašklebil se Raven, když osaměli, „Ještě jsem ti nenahnal strach?" pohodil hlavou ke své obětině, „Jsem monstrum. Zrůda. Bytost nehodna tvého pohledu. Však netoužím po ničem jiném, jak se z tebe krmit!"

„Ne! Ani trochu!" Vydechla Ciara statečně a hrdě vystrčila bradu vzhůru, „Nenahnal, a nenaženeš, Ravene!" Nehodlala se vzdát. Byla totiž přesvědčena o tom, že se jí stále jen snaží vystrašit. Že opravdu jí od něj nic nehrozí. Nevěděla jak to, ale byla si tím jistá.

„Phe! Nehraj si se mnou, kruci!" procedil skrz zuby naštvaně, „Cožpak nechápeš, že mám chuť si z tebe učinit svou večeři?! Nakrmit se z tebe?!"

„Tak to udělej! Nač čekáš?" Odvětila statečně, ale srdce se jí přeci jen rozbušilo jako na poplach.

„Hraješ si s ohněm!" Zavrčel a náhle se jeho tvář změnila, „Jsem monstrum. A tvůj syn..., je jako já. Dnes jsem pochopil, že i on bude potřebovat krev přímo od zdroje!" Dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Pak se zhluboka nadechl a nasál její pach.

„Můj syn není monstrum!" zašeptala, „Není zrůda! Je to mé dítě, a já ho miluji!" podívala se do jeho rudých očí, které byli jen pár centimetrů od jejích, „A nikdy..., mě nikdo na světě nepřesvědčí o tom, že je špatný! Nikdy!" Nahlas polkla, když udiveně a zároveň divoce zapátral v její tváři.

Právě mu totiž řekla, že zcela respektuje fakt, co její syn potřebuje. Vlastně bezpodmínečně přijala skutečnost, že je jako jeho otec, a že ke svému životu potřebuje krev přímo od zdroje.