„A…, ale…“ vydechla Ciara zmateně, „to přeci…, nemůžete…“ Zašeptala, a v očích se jí objevili slzy.

„Věř mi, že můžu, drahoušku,“ odvětil Raven s ironickým nádechem v hlase, „a musím. I když nemůžu říci, že by mi dělalo problém zabít. Lidské plémě je pro mě jen potrava, nic víc.“

„Můj bratr trochu přehání,“ neudržela se Nara, když Ravena slyšela. Evidentně ji chtěl odradit a docílit toho, aby ho nenáviděla, protože prostě stále věřil tomu, že ho nemiluje, „Sice je pravda, že on potřebuje krev od zdroje, ale až tak bezcitný není. On jen nemá na vybranou, Ciaro…“

„Tak dost!“ zamračil se Raven, „Nepotřebuji obhajobu!“ Naštvaně hodil rukou směrem ke své visící oběti a zaměřil se na Ciaru, „Za pár dní zemře! Až bude měsíc v úplňku, pustím ji, a pak se budu bavit jejím lovem. Budu si s ní hrát jak kočka s myší. Ulovím ji a vysaju do poslední kapičky krve!“

„A co pak?“ Nahlas polkla Ciara. Dívala se mu do obličeje, a sama se divila tomu, že je ještě tak klidná, a že se jí jeho slova nezhnusila. Ohromili snad. Možná ji i na moment vyděsila, ale nic víc.

„Pak mi Zephyr Zoya dodá další obětinu. Kterou samozřejmě čeká stejný osud, jako tisíce a tisíce dívek před ní.“ S opovržením si změřil Ciaru od hlavy až k patě a čekal, kdy konečně s křikem uteče. Jako tehdy. Kdy ho konečně označí za monstrum a zrůdu a přestane si dělat plané naděje. Dřív než stačila ale Ciara cokoliv říci, předběhl jí její syn.

„A můžu se taky nakrmit z té živé konzervy, tatínku?“ řekl zcela bezelstně.

Všichni zhlédly dolů, na malého, hladového upíra. Měli co dělat, aby se nezačali smát. Alexova bezelstnost a přirozenost, byla opravdu k popukání. Ještě své potřeby nedokázal usměrňovat a krotit. Ciara na něj ale upřela káravý pohled.

„To přeci nemůžeš, Alexi…“ Zamračila se na něj, „Je to lidská bytost a…“

„No a?“ přerušil ji Alex, „Tatínek se taky tak krmí, tak…“

„Ale ty nejsi tatínek. To je něco jiného!“ Vedla si Ciara svou, „Ty se budeš krmit krví z krevních konzerv.“ Povytáhla na něj obočí, aby mu naznačila, že musí poslouchat. Vůbec si najednou neuvědomila paradox oné situace. Náhle mluvila o krmení upíra, jakoby se jednalo o úplně přirozenou věc. Ani ji to nepřišlo.

„Obávám se, že to nebude na tobě, ani na mě, drahoušku,“ zašklebil se Raven a založil si ruce na prsou, „jak se bude náš syn krmit. Alex je první svého druhu, a ještě nevím, zda bude potřebovat k životu krev od zdroje, jako já.“

„Ach…, ach tak…“ vydechla zničeně Ciara a pohlédla z jednoho na druhého. Nedovedla si představit, že by její malý syn, pil z lidské bytosti. Notabene ji honil po lesích, „A…, ale…, co budeme dělat? Nemůže přeci…“ přeskočil ji hlas rozčilením a pohladila svého syna po vlasech.

„Tatínek mě to naučí, maminko,“ řekl Alex konejšivým hláskem a vzhlédl nahoru, ke své matce, „Nemusíš se bát.“ Ciara dojetím polkla slzu. Jeho malá tvářička ji ujišťovala, že nemusí mít strach, a bylo to tak dojemné.

„Nemám strach, Alexi.“ Zašeptala a znovu ho pohladila po hlavě. K jejímu úžasu, to totiž byla pravda. Strach opravdu neměla.