Raven popadl Ciaru za ruku a táhl ji ze dveří ven do sklepení. Nikdo v místnosti se mu ovšem neodvážil odporovat, i když jim bylo jasné, co chce udělat. Prožili si Ravenovu bolest po Ciařině odchodu s ním, tak se ani nedivili.

 Ovšem také tušili, že to pro ni bude značný šok. Stále si nic nepamatovala a lidská konzerva v jejich sklepě, nebyl moc utěšující pohled.

„Můžu jít taky, tatínku?“ Vykřikl Alex, když Kníže, táhl jeho matku ze dveří.

„Jistě, synu. Není co skrývat. Jsi upír, jako já.“ Kývl na své bratry a Naru, aby ho pohlídali, a pokračoval zarputile v cestě.

„Kam…, kam mne vedete?“ Vydechla Ciara zmateně, ale poslušně ho následovala.

„Copak…, už mi netykáš?“ Zašklebil se na ni, „Ukážu ti něco, z čeho konečně pochopíš, co jsem zač. A pro co mne budeš nenávidět.“ Chtěl ještě dodat, že si je tím stoprocentně jist, však už jednou stejný scénář nastal, ale rozmyslel si to. Chtěl přeci, aby si na vše vzpomněla sama od sebe. Mohl ji už dávno paměť vrátit, ale nechtěl to udělat. Chtěl si být totiž jist, že ho opravdu miluje, protože o tom vážně pochyboval. Jinak by ji přeci našel, už dávno.

Dotáhl ji až do nejzazšího kouta sklepení a otevřel petlici na dřevěných dveřích. Nastrkal Ciaru dovnitř a pak stiskl vypínač osvětlení. Temná místnost se rozsvítila a v tu ránu Ciara nahlas vykřikla.

 „Co…, co to je?“ Vykoktala, zírajíc na obraz před sebou. Ke zdi tam vysela železnými okovy přikovaná dívka, ale jakoby snad spala. Oči měla zavřené, hlavu spadlou, jen nepatrně oddychovala. Ciara nahlas polkla, když si uvědomila, proč tu ta dívka je. Stopy od jeho zubů a stopy krve na jejím těle, byli zcela patrné.

 „Moje živá krevní konzerva,“ zašklebil se Raven na vyděšenou Ciaru, „Zapomněla jsi na to, že jsem upír, drahoušku?“

Evidentně mu dělalo dobře, že se Ciara vyděsila. Nara byla přesvědčená, že právě proto ji sem vzal. Byl si totiž jist, že před ním zase uteče a že ho odvrhne, a nechtěl svou bolest dlouho prodlužovat.

„Ale já myslela…,“ koktala Ciara vyděšeně, „Že se živíte krví z krevních konzerv.“ Pohled na polomrtvou dívku, byl opravdu děsivý. Úplně ji přejížděl po zádech mráz.

„Ano, to živíme,“ pokrčil Raven ledabyle rameny, „Všichni…, až na mě. Piji sice i tu, ale bez horké krve přímo od zdroje bych přestal existovat. Zůstal bych v hibernujícím stavu, podobnému smrti,“ pohodil rukou směrem k dívce, „Každý měsíc zde visí jiná dívka. Už více jak pět ser let, mi Zephyr Zoya dodává nové zboží. Je to totiž jediný možný způsob, jak mohu usmrtit co nejméně lidí.“ 

„Takže…, ona zemře?“

„Jistě. Nakonec ji pustím a ona uteče do lesů, kde ji naháním jako lovnou zvěř,“ trpce se usmál, „Jsem lovec. Predátor, a nemohu jinak. Dokud ji neulovím a nezabiji. Vysaju ji do poslední kapičky krve.“