Kníže se zhluboka nadechl a na moment zavřel oči. Tak mocnou touhu cítil jen s touto ženou. Připadal si jako opitý a to ochutnal jen kapičku její krve.

Proměna v nejmocnějšího predátora planety, byla dokonána. A tím on opravdu byl. Nebylo na této zemi protivníka, který by se mu mohl vyrovnat. Nebylo člověka, zvířete, ani jiné nadpřirozené bytosti, která by byla mocnější jak on. A přesto se nyní cítil tak slabý. Měl pocit, že ho touha k této ženě činí zranitelným. Toužil po ní tak moc, že měl co dělat, aby se na ni nevrhl jako hladové zvíře.

Ještě jednou přejel jazykem její tepnu na krku a tlumeně zasténal, když ucítil její puls. Evidentně po něm toužila stejně jako on po ní, protože naklonila hlavu na stranu a nabídla se mu. Slyšel její divoce bušící srdce a cítil její touhu. Bylo to jako před pěti lety, když se mu zas a znova nabízela, aby se z ní krmil. A on se krmil. Zoufale a hladově a miloval ji tak, jak nikoho na světě.

A přesto zmizela. Sice chápal, že to nebyla její vina, ale jisté bylo, že kdyby ho opravdu milovala, našel by si ji a Ditor by ji nikdy nedokázal schovat.

„Ty nevíš, co činíš..." vydechl do její kůže, když se mu nabídla a naklonila hlavu, „Nabízíš se upírovy ke krmení? Máš vůbec ponětí o tom, jak moc toužím vysát tě do poslední kapičky krve?"

„Vím, co činím," zašeptala vzrušeně, „Nenaženete mi strach, Kníže. Nakrmte se ze mě. Prosím..." Zasténala, a kdyby ji nedržel přitisknutou u zdi, jistě by se sesunula k zemi.

„Opravdu po tom toužíš?" Zapátral v jejím obličeji, ale jistě mluvila pravdu. Poznal to. Vlhkým jazykem oblízl její tepnu, „Můj bože!" Vydechl. Pak své ostré zuby zabořil do její kůže. Tlumeně zasténal, když ucítil její krev na svém jazyku. Chutnala mu opět jako mana nebeská. Jako božský nektar, kterého se nikdy nemůže dostatek nasytit. Přitiskl ji ke zdi, a když i ona zasténala a ještě více naklonila hlavu, aby měl lepší přístup, zcela se ztratil. Hltavě se krmil její krví, až nad sebou téměř ztratil kontrolu. Teprve když v jeho náručí zvláčněla, zadýchaně se od ní odpoutal.

„Toužím po tom, tě vysát do poslední kapičky..." zavrčel a zadíval se jí do tváře. Sotva popadal dech vzrušením a neukojenou vášní, „Nemáš ani ponětí, jak tenká hranice je mezi mou touhou tě nechat žít, nebo tě zadávit."

„Nenaženeš mi strach, Ravene." Zašeptala Ciara se zamlženým pohledem. Něco tak krásného, ještě nezažila. Cítila se při jeho krmení tak zvláštně. Jakoby už někdy tento pocit zažívala. Vzrušovalo ji to a rozechvívala ji jeho touha po ní. Ačkoliv ji neustále strašil a naháněl ji strach, nemohla si pomoci, ale byla si jistá, že jí, by nikdy neublížil. Nikdy.

Raven překvapeně povytáhl obočí. Její smělost ho udivovala. Cítil vůni její vlhkosti, která se rozlila mezi jejíma nohama, a nevěřícně si odfrkl.

„Ty nevíš, co říkáš!" zavrčel naštvaně, „Musíš se mě bát!" Procedil skrz zuby. Měl na ni takový vztek. Ano, nyní mu tvrdila, že z něho strach nemá, kdyby ale věděla, že ve sklepení nachází se jeho živá konzerva..., bylo by to jako tehdy. Tím si byl jist. I když ještě nyní, ho pro to bolelo srdce. Však právě proto tehdy utekla a on ji to ještě neodpustil. Znovu, ale stejnou chybu neudělá „Fajn! Jak chceš! Něco ti ukážu!" Zamračil se na ni a chytil ji za ruku.

Ukáže ji něco, pro co ho jistě opět bude nenávidět, a pro co se ho bude bezpochyby bát.