„Děkuju, maminko!" Vykřikl Alex radostně. Chopil se své sklenice a zhluboka se napil, „Chutná mi to o hodně víc, než krysa." 

„Než...,krysa?" Vytřeštila Ciara oči a zbledla. Už jen ta představa, jí zvedala žaludek. Alex ale jen přikývl. 

„Ano, maminko. Oni nejsou moc dobrý. To zajíc je lepší, dnes jsem ho ulovil sám..." hrdě vystrčil bradu vpřed, „Ale nejlepší je lidská krev. Že jo, tatínku?" Otočil se na svého otce, který měl co dělat, aby udržel vážnou tvář. Tvář jeho matky, totiž měnila rychle barvu. Od přirozené růžové, přes bílou jako křída, až skoro k zelené barvě. Ale musel uznat, že se držela statečně, i když se jí evidentně představa toho, že se její syn krmí krví z krys, nelíbila. 

„Ano, chlapče. Nejlepší je lidská krev, bez ní bychom zemřeli." Odpověděl na jeho otázku, jakoby nic. Nemohl si pomoci, ale najednou pocítil chuť matku svého syna a ženu, na které jeho tělo evidentně nezapomnělo, pozlobit. 

„Takže..." vydechl Alex zadýchaně, když odložil prázdnou sklenici stranou, „Teď..., když už víš, že jsme upíři, už nebudu muset jíst normální jídlo?" Zamrkal nevinně na svou matku a Ciara najednou nevěděla, jak odpovědět.

„No..., já..." vykoktala a nahlas polkla. Její malý syn na ni hleděl s nadějí v očích a jeho výrazu by se nejraději rozesmála. Ovšem představa, že je to pravda, přeci jen brzdila její emoce. A pak..., nejen její syn, ale všichni zde, byli upíři. A byl jím on. Muž, který dle všeho byl jeho otcem. 

„Už to vím, Alexi," usmála se láskyplně na svého syna, „Stále se z toho ale nemohu vzpamatovat. Přeci jen..., je to téměř neuvěřitelné." 

„A tatínek říkal, že bych bez lidské krve umřel, maminko. Asi proto mi ty krysy nechutnaly, viď?"

 „A..., asi..." zašeptala Ciara a potlačila nutkání zvracet. Nebyla hloupá. Pochopila závažnost situace a to, že by zřejmě její malý synáček zemřel, kdyby svého otce nenašel. Ovšem smířit se s tím, že je, něco v co si myslela, že ani neexistuje, bylo těžké. Však jen představa, že vlastně musela s jeho otcem spát, ji přišla nemyslitelná. Když na to ale nyní pomyslela, automaticky k němu vzhlédla a proti její vůli zacukalo mezi jejíma nohama. 

„Zvířecí krev tě udržela při životě, chlapče," mrkl na něj Raven, „Ale jen lidská krev z tebe udělá to, co opravdu jsi."

 „A co tedy jste?" Zašklebila se Ciara na Ravena naštvaně. Nedokázala se ovládnout, ale jeho slova na ni působila jako červený hadr na býka. 

„Upíři..." mrkl na svého syna a pak na jeho matku vrhl varovný pohled, „My všichni jsme nemrtví. Predátoři. I tvůj syn a jen proto, že je dost silný a koluje v něm moje krev, přežil." Nedokázal si Raven prostě odpustit. Stále měl v hlavě hrozivou představu toho, že kdyby nebyl tak chytrý a silný a nepřežil by lehkomyslnost jeho matky. 

„Jak si můžete být tak jistý, že je váš?" 

„Alex je můj syn! Ať se ti to líbí, nebo ne, je můj! I kdybych nevěděl, že jsme spolu spali, drahoušku..., poznal bych to. Tomu věř."

 „Snad bych musela vědět něco o tom, kdybych s váma spala ne? A dost o tom pochybuju!" Zašklebila se na něj, ale jeho to zřejmě vůbec nevyvedlo z míry.

 „Pro žádného upíra není problém vymazat člověku paměť. A já jako jediný, jsem schopen paměť vrátit i tomu, koho já sám o paměť nepřipravil. Ovšem nestojím o to..." zamračil se na ni opovržlivě, „Jestli si nevzpomeneš proto, že prostě toužíš po tom, abych se s tebe nakrmil, tak pak je jedno, zda si vůbec vzpomeneš." Ciara vykulila oči a zalapala po dechu. Vůbec mu nerozuměla a snad ani nechtěla. 

Aby on se z ní nakrmil? Ona snad měla toužit po tom, aby z ní pil? Ten chlap se musel zbláznit, napadlo ji.