Až do večeře Ciara nevyšla ze svého pokoje. Dlouho ji trvalo, než dokázala přijmout to, co slyšela. Sama sobě se nejprve snažila namluvit, že to není pravda. Jenže moc dobře věděla, že ano. To co slyšela a viděla, nemohla popřít. A nemohla popřít ani fakt, že Alex byl od chvíle co byl zde, jak vyměněný. 

Přehrávala si v hlavě vše od jeho narození a musela si přiznat, že nikdy nebyl tak šťastný, jako tady. Vždy byl bledý a neustále unavený, jakoby mu chyběla energie a chuť do života. Žádný doktor si s ním nevěděl rady a byla již zoufalá a měla o jeho život strach. Přeci proto také nyní byla zde, ne? 

Jenže jak mohla přijmout fakt, že by mohl být její syn upír? Notabene snad i jeho otec? Že by on, byl jeho otec? To by snad kruci musela něco o tom vědět, nebo ne?

 Nakonec se ale rozhodla, a když o tom tak přemýšlela nebylo ani ono rozhodnutí nijak těžké. Pro svého syna by udělala cokoliv. Upsala by duši peklu, a pakliže tedy právě ono peklo je mu souzeno, pak ho příjme s grácií. Rozhodla se sejít k večeři a dělat, jakoby nic.

 Ještě než vstoupila do obývacího pokoje, kde za stolem už všichni čekali na její příchod, zaslechla pisklavý hlásek svého syna.

 „Takže už nemusím tohle jíst?" Mračil se Alex na obsah talíře před sebou, „Už si můžu dát k večeři jen..." 

„Myslíš krev?" usmál se na něj Raven, „Lidské jídlo ti neublíží, synu. Sice ti ani nic nedá, ale kvůli mamince bys mohl..." 

„Ty taky nic nejíš. Ani nikdo z vás..."změřil si všechny u stolu pohledem, „Albert vždy všechno zase odnese..." 

„To je kvůli tvé matce, Alexi," pohladila ho Nara po vlasech, „Aby se necítila divně..., ona ještě neví..."

 „Že jsme upíři?" zamrkal Alex, „Tak to mamince řekneme, ne?" Než mu stačil ale někdo z nich odpovědět, otevřely se dveře a dovnitř vstoupila Ciara. Dělala ovšem, jakoby nic neslyšela. Tiše všechny pozdravila, a usadila se na své místo za stolem. Albert během chvíle postavil i před ní talíř s jídlem a Alex s povzdechem uchopil vidličku do své malé dlaně. S jednou rukou pod bradou, se druhou rukou nimral nepřítomně v talíři.

 „Nemáš hlad, Alexi?" Povytáhla Ciara obočí.

 „Asi ne, maminko." Povzdechl si rezignovaně.

 Ciara potlačila úsměv a pokynula na džbán s tekutinou. S tou divnou tekutinou, kterou zde neustále všichni popíjeli, a ona si bláhově myslela, že se jedná zřejmě o rajčatovou šťávu. I nyní měli všichni pohár před sebou. Až na Alexe. 

„Raději bys popil ze džbánu?" Povytáhla na něj obočí a Alex na matku udiveně zamrkal. Vzhlédl od talíře a pohlédl na džbán. 

„A...,můžu?" Vydechl, odhodil vidličku stranou a ihned se začal sápat po své sklenici.

 „Jistě, že můžeš," řekla klidně Ciara, jakoby nic, „Jestli to potřebuješ, Alexi..., pak jistěže ano. Jsem tvá matka a jako taková, si nepřeji nic jiného, než abys byl šťastný a zdravý."