Když Nara konečně odvedla Ciaru a muži v pokoji osaměli, pohladil Raven svého syna pohledem. Evidentně si totiž oddychl, když jeho matka konečně opustila pokoj. Což ovšem Ravena značně rozzuřilo, když si představil, jak moc se před ní musel jeho syn skrývat.

„Nakrm se, chlapče." Vydechl směrem k němu a pokynul hlavou k poháru. Alex ani na vteřinu nezaváhal. Vrhl se na sklenici a začal hltavě pít. 

„To bylo jen, tak tak, brácho," zamračil se Urak, když si představil, že by Ciara přivezla Alexe o pár dní déle, „Dlouho by to už nezvládl."

 „Ale je silný..." vložil se dohovoru Rasten, „Je vidět, že je to tvůj syn, Ravene. A jaké dítě by si samo dokázalo ulovit svou kořist? Myslíš, že to byl Ditorův záměr? Musel vědět, že Alex dříve nebo později zemře, když ho jeho otec nenaučí se krmit." 

„To si kruci nechci ani představit!" Zamračil se Raven. Pak se usmál na svého syna a vzal z jeho rukou prázdnou sklenici. Konečně se Alexovy nahrnula barva do tváří. Bylo znát, že mu krev chutná a malý moment odmítl sklenici pustit. 

„Můžu..., prosím ještě, tatínku?" Zašeptal, ale Raven je zatřásl hlavou k odporu.

 „Musíš pomalu, chlapče. Nejsi zvyklý, na takové množství a tvé tělo si musí navyknout. Nemusíš se ale bát. Tvůj otec nedovolí, abys ještě někdy hladověl. Postarám se o tebe." Pak si přitáhl Alexe, který se mu snažil vyškrábat na klín, do náručí. 

Cítil z něj úlevu. Už nebyl napjatý a ustrašený, že ho matka nachytá při lovu nebo krmení. Nebyl hladový, protože krev z krys, ho sice udržela při životě, ale moc výživy mu nedala. A nebyl smutný. Konečně totiž našel svého otce. Celou dobu totiž to mrně cítilo, že jeho otec je jediný na koho se může spolehnout, a který mu dokáže pomoci. Poznal, že je jiný jak jeho matka a měl pocit, že je to špatné. Že on je špatný, protože dělá, co dělá a na rozdíl od své matky cítí potřebu krve.

 „A mamince to neřekneš?" Zamrkal, jakoby měl potřebu se ujistit. 

„Ne, neřeknu. Bude to naše tajemství." 

„Takže nejsem špatný, tatínku? Maminka krev nepije a já..."

 „Nejsi! Už nikdy o tom nepochybuj! Jsi upír, chlapče. Jsi syn samotného Knížete temnoty a jako takový, o sobě nesmíš nikdy pochybovat. Nikdy, rozumíš?!" Povytáhl na syna obočím a on horlivě přikývl. Pak si nějakou dobu bedlivě Ravena prohlížel.

 „Ty jsi měl chuť se nakrmit z maminky? Že jo, tatínku?" Řekl náhle a Kníže udiveně zamrkal. I Urak s Rastenem se nevěřícně podívali na svého synovce.

 „Ano, měl, chlapče," odvětil Kníže popravdě, „Nesmírnou. A obávám se, že ne poslední."

 „Hmm..." pokýval Alex malou, střapatou hlavou, „Poznal jsem to, tatínku. Tvářil ses totiž stejně jako já, když..." Všichni tři vybuchli v tak hlasitý smích, že i Alex se s radostí přidal. Bylo na něm vidět, že je šťastný. Konečně, „Tak proč ses z maminky teda nenakrmil?" Řekl nakonec.

 „Nakrmím, chlapče. Té potřebě se nelze ubránit. Jde o to..., zda se mi tvá matka oddá dobrovolně, nebo ne."

 „A kdyby ne?" Pípl Alex. 

„Kdyby ne?" povzdechl si Raven a zakroužil ve tváři svého syna. Ten pochopil. K údivu všech opravdu pochopil, co by se stalo, kdyby se mu nedala dobrovolně. Krev jeho otce v jeho žilách a vrozené instinkty, se nedaly jen tak pominout. 

„Pak musíme maminku přesvědčit, že to potřebuješ, tatínku." Zakýval horlivě hlavičkou.