Raven Dracor Rogestrike, samotný Kníže temnot a vládce upírů, se zadíval na malého chlapce pod sebou. Několik dlouhých vteřin mu však trvalo, než se dokázal vzpamatovat z toho, že má syna. Bezpochyby to totiž jeho syn byl. 

Nejen jeho neskutečná podoba tomu nasvědčovala, ale cítil to. Vůně jeho krve mu prozradila onen neuvěřitelný fakt. Nevěřícně zatřásl hlavou, když jeho srdce zatlouklo v jeho hrudi. On, vládce upírů a první upír, který kdy chodil po této planetě, má dědice? Nemohl tomu uvěřit. 

„Tak jsi můj tatínek?" Dožadoval se Alex znovu odpovědi a vytrhl ho z jeho myšlenek.

 „Alexi!" Okřikla ho Ciara, přistoupila blíž k němu a vzala ho za ruku, „Kolikrát ti mám říkat, abys na tuhle otázku zapomněl?" Nahlas polkla, když její hostitel po ní střelil varovným pohledem. Až ji zamrazilo v zádech. 

Stačil jeden pohled na něj, a polila ji červeň od hlavy až k patě. Nedokázala se tomu ubránit, ačkoliv nechápala proč. Však se jí na první pohled zdál arogantní a domýšlivý. Poznala, že je bezpochyby zvyklý poroučet. Ano, byl to přesně ten typ muže, kterým se snažila vyhýbat. Ovšem jeden pohled stačil, aby se jí rozbušilo srdce jako na poplach. 

„Obávám se, že byste měla být upřímná, ke svému synovy!" Zamračil se Raven a zadíval se Ciaře zpříma do tváře, „Má právo na to, znát pravdu!" Ciara bojovně vystrčila bradu vpřed. Měla jistě pravdu, ten chlap byl chodící arogance sama. 

„Co je vám kruci do..." vyprskla, ale něco děsivého v něm, ji zarazilo. Pak si uvědomila, že toho chlapa potřebuje. Přinejmenším proto, aby pomohla svému synovy. A jestli byla byť jen malá možnost k tomu, aby se uzdravil, skousne ona svou hrdost.

 „Víc, než si myslíš!" Zavrčel Raven a přejel ji od hlavy až k patě pohledem. Nemohl si pomoci, ale krev mu téměř vzteky bublala v žilách. Ačkoliv chápal, že ona o existenci upírů nemá ani ponětí, stále tu byl fakt, že svým chováním, téměř připravila o život jejich syna.

 Poznal totiž, že Alex žízní. Potřeboval krev a byl nejvyšší čas. Lidské jídlo ho dokázalo udržet zřejmě při životě, ale jen na omezenou dobu. Chřadl. Pomalu umíral jeho matce před očima, a to Ravena téměř rozzuřilo k nepříčetnosti. Dostal na ni takový vztek, že měl co dělat, aby se ovládl.

 Jeho pouto, které si k ní vytvořil, dávno vyprchalo a zbyla jen trpkost. Zahořklost, vztek a zklamání. I když ji totiž Ditor vymazal paměť a ona zcela na jejich lásku a na něj zapomněla, bylo jisté, že kdyby ho milovala celým svým srdcem a nepochybovala o něm, našel by ji. Našel by ji, i kdyby ji Ditor zakopal sto sáhů pod zem. Jenže jak se zdálo, její láska nebyla taková, jak doufal. Jinak by totiž v jejím srdci zůstala a on by ji vycítil a přišel si pro ni.

 „Od chvíle, kdy jsi překročila práh tohoto domu, se pravidla změnila!" Řekl téměř opovržlivě, „Udělám vše, aby Alex přežil, a věř..., že kdyby ses jen o týden opozdila, bylo by pozdě!" Dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi tak rychle, až Ciara překvapením vykřikla, „Můj dům, má pravidla!" Vyplivl ta slova a pak se zhluboka nadechl. Pak ještě jednou a nahlas vztekle zavrčel. Její vůně rozbouřila jeho nejskrytější touhy tolik, že měl co dělat, aby se ovládl. Zpražil ji planoucím pohledem, a pak beze slova vyběhl z místnosti.