„Ciara je zpět..." vydechla Nara a zadívala se na své bratry. Držela v ruce telefon, a ani nemusela zapínat hlasitý odposlech. Slyšeli vše, i když Zephyr do telefonu šeptala. Unavená Ciara i s Alexem usnuly v jejím obývacím pokoji, a tak využila příležitosti, a učinila co musela. 

„Ciara je zpět, Naro," šeptala Zoya, „Kníže to musí vědět. Dle všeho, ji Ditor vymazal paměť a podařilo se jí utéct. Ovšem..., je tu jedna věc..., není sama, Naro. Přivezla sebou..., svého syna." Tři páry očí, se zadívali na Knížete, který stál před krbem a rázem jakoby zkameněl.

 „Syna?" vydechla Nara do telefonu, „To ale..." Přeci nebylo možné, chtěla dopovědět, ale Zephyr rychle pokračovala.

 „Jsem přesvědčena, že je to syn Knížete. Ta podoba se nedá pominout a bezpochyby..., je upír. Ovšem Ciara nemá ani ponětí, že existujeme a tedy ani to, že jím je i její syn. Chřadne, Naro. Kníže musí vědět, že pakliže nenaučí svého syna se krmit a nedostane krev, zemře."

 Nara položila telefon a v pokoji se rozhostilo naprosté ticho. Ona, i Urak s Rastenem stáli, a dívali se na nehybného Ravena. Nebylo ale divu, že to knížete tak vyvedlo z rovnováhy. Byl upír. Nemrtví. První nemrtvá bytost na světě, a jako takový nemohl počít dědice. Nikdy ani nepomyslel na to, že by mohl počít syna. A proto také ho ona zpráva tak zasáhla. 

Pak tu byla další věc, a té se bála Nara i bratři ještě více. Rasten s ubíhajícím časem pomalu ztrácel pouto, které si ke Caiře vytvořil. Miloval ji, tím už si byli všichni tři jisti. Ano, Kníže temnoty se zamiloval a proto také Ciara jako jediná žena na světě přežila jeho krmení. Vzal si její panenství a krmil se z ní, a to pro něj znamenalo víc, než si obyčejný člověk nebo upír uměl představit. 

Jen oni věděli, co to znamenalo. Tím, že se mu oddala a on jí, a nechal ji žít, potřeboval ji. Potřeboval její krev ke svému životu, jako svou živou vodu. Bez ní, se opět utlumili jeho emoce a city. Opět byl chladný jako led a jakákoliv emoce, mu byla zcela cizí. Bez její krve byl jen nelítostný predátor, bažící po krvi. V jejich sklepení opět visela jeho živá konzerva, a každý měsíc nová a nová. I Afroditinu Svatyni navštěvoval čím dál více, jistě ale proto, aby utlumil i poslední zbytky vzpomínek. Bylo to jistě o mnoho horší, než před pěti sty lety, když ho zradila Torvin Zoya. Dle všeho, totiž opravdu miloval až Ciaru.

 „Dobrá..." řekl po chvíli Raven do ticha pokoje, „Zítra navštívíte Zephyr Zoyu a oznámíte ji, že si přeji, aby Ciara i s mým synem, byli do večeře zde." 

„Ale..." pokusila se Nara usměrnit svého bratra, „Ciara nic neví. Nic si nepamatuje, Ravene. Bylo by dobré, kdyby přišla dobrovolně, aby..." 

„Přesně tak, sestřičko!" zamračil se Kníže a varovně povytáhl na svou sestru obočí, „Proč myslíš, že dávám Zephyr Zoye možnost, svou neteř nějak přesvědčit, aby sem přišla?!" 

„Ach..., tak..." vydechla Nara. Pochopila. Kdyby Raven chtěl, už by tu Ciara byla. Nikdo by mu nedokázal zabránit, vzít si to, co mu patří. 

Dával ji šanci, a to bylo jistě dobré znamení, napadalo Naru. Ještě snad nebyl Kníže zcela ztracen.  

***