Když se Ciara probrala, byla půlnoc. Byl úplněk a měsíc svítil tak jasně, že osvětloval celou místnost. Podívala se vedle sebe a posadila se na posteli. Raven tam nebyl.

 Milovali se spolu zase dlouhé hodiny a on se z ní opět krmil. Jako každou noc. Od chvíle, co se z ní krmil poprvé, uběhlo téměř čtrnáct dní a ona se cítila tak šťastná. 

Zamilovala se do upíra. Ještě před nedávnem, by něčemu takovému sotva věřila. Ano, její romantická duše by něco takového dokázala připustit, ale nevěřila by, že upíři opravdu existují. A přesto ano. 

Raven byl tak skutečný, jako nikdo, koho zatím poznala. Byl na ni tak hodný. Tak něžný. Byl ochranitelský a chápavý. Citlivý a pozorný. A milování s ním, zdálo se jí jako zázrak. Dlouhé hodiny ji vydržel líbat a hladit. Hrát si s jejím tělem, jako kdyby byla jediná na světě. 

A když si ji bral, když se v ní ztratil, tehdy zapomínala na celý svět. Milovala ho. A milovala i to, když se z ní krmil. On to pociťoval jako svou potřebu, bez které by zemřel, ale přesto poznala, že když se krmil z ní, cítil víc. Bylo to i pro něj výjimečné, snad proto, že ji také miloval. Alespoň v to doufala.

 Nedokázala to pochopit, ale jí jeho krmení tak vzrušovalo, jako třeba samotný tělesný akt. Pokaždé, když z ní sál, cítila uspokojení. Potřebu dát mu víc a vzrušení hýbalo celým jejím tělem. Celou její myslí. A snad i proto, že i jeho to vzrušovalo. Jako kdyby jeden pro druhého, byli stvořeni. Jako kdyby ona byla stvořena pro něj. 

Zasněně pohladila prázdné místo vedle sebe. Kam mohl jít? Nikdy ji v noci neopouštěl. Milovali se každý den a každý den se z ní krmil, a k ránu ještě několikrát. 

Musela se usmát nad tím, jak pedantně dohlíží na její jídelníček. Staral se o ni, jako o nejvzácnější poklad. A když jednou namítla, že nemá hlad, téměř se zhrozil. Celý den pak byl tak nervózní a neklidný, dokud se pak s chutí nepustila do večeře. 

Spustila nohy z postele a zaposlouchal se do tmy. Všude byl klid. Vykoukla tedy ze dveří a napadlo ji, zajít si do kuchyně pro něco malého na zub. Sešla po schodech dolů, ale v přízemí zaslechla podivný výkřik. Ženský křik a volání o pomoc. 

Přicházelo z podzemí. Rozbušilo se jí srdce jako na poplach, ale zvědavost jí nedala. Vydala se tedy temnou chodbou do sklepení hradu do míst, odkud tušila ono volání. 

Těžké dřevěné dveře byly pootevřeny, tak nakoukla dovnitř. Místnost zahalená tmou, byla děsivá. Zatuchlá a vypadalo to tam, jako v nějaké středověké mučírně. Na zdi vyseli okovy, a i u země byla jakási železná pouta. Docela si dovedla představit, onu oběť, sedící na zemi v oněch okovech. 

Pak zaslechla ten křik znovu. Přicházel však zvenku. Rozhlédla se, a když zjistila, že z oné místnosti vedou ven pootevřené dveře, vykoukla jimi ven. Vedli do západní části domu, kde se za hradem rozléhal temný les. A právě odtud, onen křik zaslechla. 

Zaváhala, ale její zvědavost byla silnější. Rozutíkala se temným lesem, za křikem, který se co chvíli rozlehl kolem, jako děsivá ozvěna. Nevěděla ani jak dlouho bloudila, když zaslechla křik naposledy. Byl tak blízko ní, až ji zamrazilo v zádech. 

Udělala ještě pár kroků do tmy, a pak to spatřila. Na mýtině mezi stromy, ležela polonahá dívka, a někdo se nad ní skláněl. Měsíc osvítil ten výjev a viděla, roztrhané dívčino hrdlo. Hlavu měla zvrácenou a nedýchala. Byla mrtvá. 

A když ten někdo vzhlédl, ztuhla. Po bradě a z dlouhých zubů, mu kapala krev. Jeho oči rudě planuly a temné žíly pod očima, snad ještě více ztmavli. Byl to on. Zděšeně vykřikla, její nohy, jakoby rázem přirostli do země. Snad ani nedýchala a roztřásla se hrůzou.  A když zjistila, že ji spatřil, dala se na zběsilý útěk.