Zephyr svou neteř ubytovala ve svém malém domě, který ležel vedle místního hřbitova. Skoro v něm nepobývala, a byl prakticky stále prázdný, protože většinu času, dní i nocí, trávila ve svém podniku. 

Zatím neměla to srdce, a možná ani dost odvahy k tomu, jí říci vše, co ví. Říci jí celou pravdu, i to, kým je. A kde se vlastně nachází.

 I když nepochybovala o tom, že Ciara na to brzy přijde sama. Však její všetečnost, divokost, i její přirozená zvědavost, nemohla zapřít její matku. 

Ano, nacházela se ve Swort Fallov. A každý vampýr při vyslovení tohoto jména, hned věděl, o co jde. Swort Fallov, bylo pro upíry synonymem sídla jejich vladaře. Knížete temnot. Ravena Dracora Rogestrika. 

Jeho obyvatelé, byli většinou právě jedinci tohoto druhu. I když zde žilo i pár obyčejných lidí, kteří byli ovšem také zcela podřízeny jemu. Nikdo z nich, by si ovšem bez jeho vědomí, nedovolil Ciaře jakkoliv ublížit. Tím si byla jistá.

 A byla si i jistá tím, že už o ní jistě ví. Vůně nové lidské bytosti, nemohla mu ujít. A bylo jen na něm, jak s ní naloží. Ona nemohla nic dělat. Jediné, v co doufala, bylo, že přihlédne k jejich dlouholeté známosti, a ušetří ji. 

K její smůle byla Ciara totiž zrovna onen tip ženy, kterou Raven vyhledával. Jenže ona moc dobře věděla, jak každá z nich skončí. Dvanáct dívek do roka, zhyne pod jeho rukama.

 Když se Ciara po několika dnech trochu adaptovala a odpočinula si, rozhodla se, že je na čase se sebou něco dělat. Natáhla si tílko a šortky. Dlouhé vlasy sepnula do culíku a vyběhla ven. Rozhodla se, že si půjde zaběhat. 

Rozeběhla se podél hřbitova, ale zastavila před železnou, zrezivělou branou. Opatrně vkročila dovnitř. Zvědavost jí prostě nedala. Hřbitov byl zanedbaný. Zarostlí a mnoho náhrobků, bylo stáro již několik století. Vypadalo to tu, jakoby se tu snad zastavil čas.

 Procházela zarostlými uličkami mezi náhrobky a vzrostlými stromy, a v zádech cítila mrazení. Co chvíli se otočila, a zachvěla se. Měla pocit, jakoby ji snad někdo sledoval.

 Pak ji do očí praštil vysoký, kamenný náhrobek. Na jedné straně měl v kameni vytesán měsíc, a na druhé slunce. Srdce se jí rozbušilo jako na poplach, když se začetla do jeho nápisu. Carero Halvorsen. Letopočet narození a úmrtí, byl ovšem nečitelný.

„Můj dědeček!" vydechla nahlas, a v tu chvíli ji nad hlavou prolétl černý havran. Zakrákal a zamával křídly, a na chvíli to vypadalo, jakoby na ni chtěl snad zaútočit. Instinktivně se přikrčila a zakryla si obličej. Když se pak ale znovu ohlédla, byl pryč.

 Vyběhla vraty ven, a na chvíli zaváhala, zda se vrátit, nebo pokračovat v cestě. Pak ale pohodila hlavou. Není přeci nějaká vystrašená malá holka, aby se bála obyčejných ptáků. Nikdy se ničeho nebála. I když bývala často sama doma, tak s tím přeci nezačně zrovna teď. 

Rozeběhla se podél hřbitova, lesní pěšinou, někam do neznáma. Nevěděla, ani jak dlouho běží, když ji nad hlavou zaburácel hrom. Pak ještě jeden. 

Vystrašeně se rozeběhla jako o život. Ano, hromy a blesky, to bylo to jediné, z čeho měla vždy strach. Během chvíle se rozpršelo tak, že pomalu neviděla na cestu. Srdce měla až v krku a sotva popadala dech, když se před ní z čista jasna, vynořil ohromný dům. V dáli před ní stálo jakési staré sídlo, které vypadalo, jakoby se tu právě zjevilo z nějakého strašidelného filmu. Vypadlo monumentálně ale děsivě. 

V tom zahřměl další hrom a oblohu prořízl veliký, jasný blesk. Vyděšeně vykřikla a rozeběhla se k domu. Ani na okamžik nezaváhala. Však co může být děsivějšího, než tato strašná bouřka, které se bála, jako čert kříže.