Ciara Halvorsenová, se nedůvěřivě zadívala na bílý lístek ve své ruce, aby se přesvědčila, že se nespletla. Ale jak se zdálo, byla na správném místě. Adresa na papírku, souhlasila. 

Rozpačitě povytáhla své obočí. Tak tady bydlí její jediná příbuzná, o které ještě před pár dny, neměla ani ponětí, že existuje? Nápis na budově hlásal nápis Afroditina Svatyně, což se jí zdálo značně podezřelé. 

Táhla se sem ale přes půl zeměkoule, a byla značně unavená. Když před několika dny její rodiče za záhadných důvodů, zemřeli při autonehodě, úřady vzhledem k její nezletilosti, hledali způsob, jak s ní naložit. Bylo jí osmnáct a zletilost v zemi, ze které pocházela, nastávala s jednadvacátým rokem. A k jejímu překvapení, a vlastně i úlevě, že nemusí být umístěna v nějakém ústavním zařízení, se záhadně vynořil dopis její matky, ve kterém jí oznamovala, že má sestru, a že v případě, kdyby se jí něco stalo, že se o ni postará. 

Dlouhá cesta, jejím starým a nepohodlným autem, udělala své. Byla unavená, rozlámaná, a ještě k tomu ji město Swort Faloov, připadalo jaksi zvláštní. Snad až děsivé. Najednou měla pocit, jakoby se ocitla někde na konci světa, v nějakém bohem, i lidmi zapomenutém místě. Už když zastavila na místní čerpací stanici, pumpař se na ni díval tak, až ji mrazilo v zádech. 

Povzdechla si a vykročila ke dveřím podniku, který už svým názvem jí napovídal svůj původ. Když vstoupila dovnitř, všude bylo ticho. Jakoby nyní, kolem poledne, všechno spalo. 

Když se ale rozhlédla kolem, už nepochybovala o tom, k čemu tento dům slouží. Byl honosně a vkusně zařízen, dle jejího názoru až přemrštěně draze. A když procházela chodbou se spoustou pokojů, které byly označeny čísly a zvláštními písmeny, které vůbec nechápala, zvědavě nakoukla do jednoho z nich. 

Opatrně pootevřela dveře a zalapala po dechu. Onen pokoj, byl osvětlen jen tlumeným červeným světlem. V čele stála veliká postel a všude kolem visela spousta provazů a jakýchsi okovů. Ztěžka polkla a doširoka rozšířila oči. Něco takového ještě nikdy neviděla, ale k jejímu překvapení, nepocítila odpor. Spíše jakési vzrušení, zapříčiněno její zvědavostí.

 „Zřejmě nebudeš zákazník, děvče." Ozvalo se za jejími zády a Ciara sebou vyděšeně trhla.

 „Ne..., já... , někoho tu hledám." Vydechla a otočila se. 

Zephyr Zoya se udiveně zadívala na dívku, která se tak náhle objevila v jejím podniku. Polkla a zalapala po dechu. „Torvin?" Vydechla a pak zatřásla hlavou k odporu.

 „To byla moje matka." Odpověděla na její slova dívka a Zephyr si ji nevěřícně prohlédla. Byla jí tak podobná, až to bralo dech. 

Byla stejně krásná, jako její sestra. Štíhlá, avšak dobře stavěná a obdařená vnady, na těch správných místech. Měla dlouhé, černé vlasy a oči tak modré, až jí téměř svítili z obličeje.

 „Ach jistě," vzpamatovala se vzápětí, „vím, co se stalo." Polkla, aby zahnala hořkost z oné strašlivé zprávy. 

Před ní stála dcera její sestry a jí se srdce najednou rozbušilo jako zběsilé. Na moment zavřela oči, když si na Torvin vzpomněla. Byla vždy jiná, než ona. Ona měla blond vlasy a pleť bílou, jako alabastr. A Torvin, byla její pravý opak. Vždy byla i nezávislá a paličatá, jako mezek. 

Zhluboka se nadechla a po zádech ji přejel mráz. Ano, její neteř je člověk. Cítila ji už ode dveří. Ale nebylo divu. To přeci věděla.

 Torvin si vybrala jiný život, jak ona. Zamilovala se do člověka a nenechala si to vymluvit, za nic na světě. Svou lásku ovšem nikdy nepřeměnila v to, co byla ona sama. Ve vampýra, ale dlouhá staletí ho udržovala ve stavu nemrtvých, svou krví. 

Ovšem touha po dítěti, a jakési završení jejich veliké lásky, byla silnější, než touha po životě. Bylo to devatenáct let, kdy ji viděla naposledy. Tehdy za ní přišla, a oznámila jí, že našla způsob, jak se stát člověkem.

 A pak se narodila Ciara. Dívka, která se nyní nacházela v jejím podniku a neměla ani tušení, co ji zde čeká. Kdo je ona, a kdo vlastně byla její matka.