Nara s Rastenem a Urakem stáli, a téměř nevěřícně se dívali na to, co se odehrává před jejich očima. Však to bylo neobvyklé. Hodně neobvyklé. Dalo by se říci, že téměř nemožné. 

Žili zde, na onom sídle a hradu již od samého začátku, a to více jak tisíc let, kdy byl hrad postaven. Léty se hrad měnil a zveleboval, v závislosti na době, ve které žili. Mohutněl a rostl, až dospěl do oné finální podoby, kterou měl dnes. 

Oni ale zůstávali stejní. Nesmrtelní a lační po krvi. Vampýři. Nikdo vlastně nevěděl, jak onen druh člověka, vampýra vznikl. Jedno bylo ale jisté, oni pocházeli z nejstaršího rodu tohoto druhu, a Raven Dracor Rogestrik, Kníže temnoty, byl jejich nekorunovaným vládcem. 

Každý upír jeho jméno znal. Každý upír se ho obával a vzhlížel k němu, již tisíc let. Žádný z nich, ovšem nikdy nemohl spočinout po boku milované osoby a vstoupit do stavu manželského. Dokud tak neučiní on. 

Jenže právě on, byl naprosto citu prost. Byl studený jako led. Bez emocí a jediné po čem bažil, byla krev. Nikdy neprojevil o ženu větší zájem, než ten tělesný. Až do doby před pěti sty lety. Tehdy svitla onomu druhu naděje. Objevila se dívka, Torvin Zoya, které Kníže podlehl. 

Jenže ona nepodlehla jemu. Nara i jeho bratři, ještě stále měli v paměti události, které se zde odehrávali. Ona nedokázala projít jeho studeným srdcem a prolomit hradbu, kterou okolo sebe měl. 

Byla jediná, kterou nikdy nezabil, a už to, znamenalo hodně. Torvin ovšem zřejmě nebyla připravena na to, o něj bojovat a kousek po kousku nechávat svou láskou, rozpouštět jeho ledové srdce. A tak po té, když ho přemluvila k tomu, aby ji přeměnil, utekla se synem jednoho z jeho úhlavních nepřátel, Carera Halversona. 

Zephyr Zoya pykala za chybu své sestry. Torvin Zoyu i proti její vůli přeměnila. A to jen proto, aby nezůstala sama. Byla to z její strany sobeckost a prospěchářství. Sledovala tím svůj užitek. Bála se samoty, i když to byla ona, kdo věděl, že uteče, ale chtěla mít v ní svou pojistku. Sedm smrtelných hříchů, se v Torvin zcela snoubilo.

 A od té doby, od toho roku 1546, bylo to ovšem ještě horší. Z dívek, podobných té, která ho zradila, učinil svou lovnou zvěř. Jediné, co po nich chtěl, byl sex a jejich krev. Po ničem jiném nebažil. 

Zoya mu každý měsíc předkládala dívku podobnou její sestře, kterou Raven zavřel ve svém sklepení, a učinil z ní svou potravu. Celý měsíc se na ní krmil, protože on oproti nim, potřeboval k životu krev přímo od zdroje. Vždy o úplňku, pak zřejmě svou dobře skrývanou bolest završil tím, že ji pustil a bavil se jejím strachem. Strachy před lačným upírem utíkala, dokud ji nechytil a nezabil.

 A tak to šlo stále dokola, už několik století. I náhodné pocestné, které se za ta staletí u nich objevili, dopadli stejně. Až na ni. Na dívku, která právě stála proti Knížeti a nebojácně hrdě se mu vzpouzela.

 Třebas to bylo tím, že neměla tušení, čím jsou, ale jisté bylo, že jiskření mezi nimi, bylo zcela patrné. Raven Drakor Rogestrike, se po poprvé za svůj život snažil krotit.

 Poznali, že touží po její přítomnosti, i když ho jeho sebeovládání, stojí mnoho. Dlouho ho neslyšeli se zasmát, nebo žertovat. Projevit jakékoliv emoce, kromě těch tělesných. 

Najednou jim svitla naděje. Malá, ale přec. A bylo jisté, že dívčina nevědomost a vzpurnost, se mu líbí. Její vzdor ho přitahoval. Její čistota a naivita, snoubící se s její umanutostí.