Ciara se brzo za rozbřesku oblékla do svých už suchých a vypraných věcí, a vyplížila se ven.

 „Ale madam," zastavil ji u dveří majordomus, „pán se bude zlobit. Říkal, že vás nemám pouštět, dokud se nevrátí." Díval se na ni téměř zděšeně. 

„On tu není, Alberte?" Povytáhla obočí překvapeně. 

„Ne, madam. Jen co jste šla spát, odjel." 

„Ach tak..." vydechla udiveně. Kde by mohl tak v noci být? „v tom případě mu vyřiďte, že mu děkuji za pohostinnost, ale je jeho chyba, že se courá po nocích." Nedbala na Albertův nesouhlas a vyběhla ven.

 Rozeběhla se ovšem rovnou do Afroditina chrámu. Musela mluvit s tetou dříve, nežli on. Rozrazila dveře nevěstince a vběhla dovnitř. Zephyr právě procházela po chodbě svého podniku a už ode dveří, se na ni zamračila. 

„Zephyr..." vydechla Ciara udýchaně, a snažila se popadnout dech, „něco od tebe potřebuji..." Zadýchaně se chytla kolenou a se sklopenou hlavou, se snažila zhluboka dýchat.

 „Stalo se něco?" Káravě povytáhla Zephyr obočí.

 „Potřebuji, abys prosím, řekla Ravenovy Dracor Rogestrikovy..."

 „Počkej...." Skočila ji do řeči, „ty ho znáš?!" Téměř jí přeskočil hlas rozčilením. 

„Jo! Spala jsem na dnešek v jejich domě a..."

 „Ty jsi spala v domě Ravena Dracora Rogestrika?!" O Zephyr se pokoušeli mrákoty. Ona, lidská dívka, a v domě Knížete temnoty? 

„No vždyť to říkám," odvětila Ciara, a zatřásla hlavou, když si pomyslela, že musí být jistě Zephyr značně unavená, „a kdyby náhodou přišel s tím, že mám dělat společnici jeho sestře..." V tom její zrak sklouzl chodbou, k jednomu z pokojů, ze kterého právě vyšel on. Zmlkla a udiveně na něj zírala, jakoby byl přízrak.

 „On je tady?" vydechla, a všimla si, že ji spatřil. Jeho oči ale jen zaplanuly, a vůbec se jí nezdálo, že by byl snad v rozpacích. Spíše naopak.

 „No ano. Celou noc." Odpověděla Zephyr stále nechápavě. 

„Hmmm!" zamračila se Ciara a hodila po něm opovržlivý pohled, „Chodí sem často?"

 „Pravidelně."

 „No jistě!" vyprskla Ciara tak, až Zephyr leknutím téměř nadskočila, „A chce mi kázat o sedmi smrtelných hříších! Zvrhlík!" téměř si dupla, „Řekni mu, že už do toho jeho domu, ani nepáchnu!" Vyprskla a vyběhla ze dveří dříve, než stačila Zephyr něco říci.

 „Netušil jsem, že máš neteř." Ozvalo se za jejími zády. 

„Ach!" trhla sebou Zephyr a otočila se na Knížete, „Já také ne. Do nedávna." Sklopila provinile hlavu. Bylo její povinností, nahlásit novou osobu, která se nastěhovala do jejího domu. Jenže měla strach a odkládala to, seč mohla. Však byla tak podobná ženě, která mu zlomila srdce. Jestli tedy nějaké měl. Čekala, že bude zle. Že jí jeho hněv nemine, on se na ni ale jen dlouze podíval.

 „Dobrá!" Řekl pak, „Zítra ji čekám v mém domě. Do večeře, ať je tam." 

„Ale pane," zašeptala Zoya vystrašeně, „to nemůžete..."

 „Co nemůžu!" Zahromoval tak, až ji přejel mráz po zádech, „Zítra do večeře! A jestli ne, přijedu si pro ni po úplňku. Jako pokaždé! Teď máš alespoň naději, že tvou neteř nezabiju hned. Protože jedna moje chodící krevní konzerva, se stále ještě nachází v mém sklepě!"