Uběhlo několik dní. A Arven, byla čím dál zmatenější a zmatenější.

Dokonce se jí zdálo, že se jí král vyhýbá. Ano, sdílela stejné lože, se svým králem, ale pokaždé usnula, a měla pocit, že se král, ani ve své ložnici neukázal.

Bylo ji to divné. Asi by měla být ráda. Jistě byla, ale bylo jí také jasné, že to dělá, jenom kvůli ní.

A když náhodou, ho měla možnost spatřit, díval se na ni tak zvláštně. S takovou bolestí, a zároveň s láskou v očích, až se jí pokaždé rozbušilo srdce.

„Berto...,král..., král nepřijde?" zašeptala Arven zamyšleně, když se usadila k večeři.

Již to bylo opět snad čtrnáct dní, kdy ho již nespatřila vůbec, a najednou, jí to chybělo. Nevěděla proč, ale podivný, tísnivý pocit, usadil se jí na hrudi.

„Já..., myslela jsem, že se mnou alespoň povečeří." Dodala smutně Arven.

„A ráda bys?" ozval se ode dveří Kiřin hlas.

Arven si nervózně poposedla, a sklopila zrak. „Mám..., mám takový pocit, že se mi vyhýbá, Kiro." Zašeptala Arven.

„A ty se divíš? Však ses na něj dívala, jako na nějakou zrůdu." Nedokázala Kira, skrýt nelibost, ve svém hlase.

Arven zalapala po dechu. A již se nadechovala k odpovědi, když si uvědomila, že má pravdu. Chovala se opravdu nepřístojně.

„Já..., to..., jestli to je tak..., mrzí mě to." Arven se vehnali slzy do očí.Kira se posadila naproti ní, a povzdechla si. 

„Je to již skoro tři týdny, co Dailan s Aaronem, a se svými muži, odjeli do západní části země. Oliver z Hempronu, podle Dailana, něco chystá. A bouří lid, proti němu. Bylo nutné, ony vzbouřence, potlačit hned v zárodku, Arven." V její tváři, ale Arven poznala starost a strach. „Mám docela obavy, Arven. Však již tu měli být. Nepřežila bych, kdyby se jim něco stalo."

Arven vytřeštila oči, a nahlas polkla. „Kdyby..., kdyby se jim něco stalo?" vydechla.

A najednou se jí srdce, rozbušilo jako o závod. Ta představa, byla najednou tak hrozná a bolestná, že se sama divila.

„Ach bože, Kiro..., já..., nechápu to. Nerozumím sobě, ani tomu, co se děje. Nerozumím ničemu, jen vím, že mě mrzí, jestli si král myslí, že je pro mě ta představa, že jsem jeho ženou tak děsivá. Jistě jsem to tak nemyslela," chrlila ze sebe všechno, co se v ní nastřádalo, „já..., řekni, že se nic nestane! Prosím!" do očí jí vstoupily slzy.

Najednou si nedovedla představit, že by tu nebyl.

„Bojíš se o svého krále, nebo o svého muže?" zeptala se Kira, a Arven se zarazila.

Několikrát se zhluboka nadechla a nevěřícně zatřásla hlavou.

„Ach bože, já nevím! Jen mám strach, že se mu něco stalo. Nedokáži to vysvětlit, ale nedokáži si představit, že bych ho již nikdy nespatřila." Skryla svou tvář do dlaní.

Zmatek, který se usídlil v její duši, byl tak veliký, že si s tím nevěděla rady.