„Za chvíli bude bílý den, Arven," zašeptal Dailan a ještě jednou, ji pohladil po tváři, „dnes ještě není čas, abych ti vyjevil, co je ti skryto. Jen se modlím, aby tvá láska unesla to, co po té, zříš." Smutně se jí podíval do obličeje.

Arven v nich najednou viděla tolik bolesti, až ji píchlo u srdce. Nadechovala se k odpovědi, Dailan, ale jen zatřásl hlavou. 

„Setkáme se dnes večer, Arven. V přijímacím, královském sále." Arven přikývla.

 Ten večer, konala se královská audience. Lid z jeho království, se sejde toho dne, aby spatřil svého krále, na vlastní oči. Ten den, se při královské audienci, může každý vyslovit, a on, jejich přání, či spor, rozsoudí. 

A jako každou, takovou audienci, sešlo se tu tolik lidí, jako nikdy. Každý chtěl vidět svého krále.

 Však této cti, jim bylo jinak tak málo dopřáno, vzhledem k tomu, že se jinak skrýval v ústraní.

 Celé království, vědělo o jeho smutném osudu, nikdy ho však nikdo, neviděl na vlastní oči, za jasného dne. 

„Mám strach, Bety." Zašeptala Arven, směrem ke své služebné, když stanula před těžkými, dřevěnými dveřmi, a čekala, až ji královský ceremoniář, vpustí do sálu. 

Arven si poprvé, za dlouhou dobu, vzala na sebe ženské šaty. A dala si opravdu záležet. Chtěla vypadat co nejkrásněji, když ji Dailan, prvně spatří, coby ženu. 

Bety jí jen stiskla soucitně ruku, a to již se otevřely dveře.

 Arven vstoupila dovnitř, a v přeplněném sále, se utvořila úzká ulička. S tlukoucím srdcem, se vydala směrem k trůnu. 

Již když ho spatřila, podlomila se jí kolena. Seděl vysoko, na svém trůně. Ve svém královském obleku, se stávajícího z dlouhého, černého pláště, černé košile, kalhot černé barvy, a zlatého řetězu, s královským znakem, okolo krku, vypadal dokonale. 

Pod ním, o stupínek níže, seděla královna matka, s jeho sestrou Kirou.

 Královský ceremoniář, udeřil zlatou berlí do země. 

„Můj králi, přistoupíme k poslednímu bodu, dnešní ceremonie," pravil, a ještě jednou udeřil berlí do země, „dovolte, abych vám přestavil hraběnku, Arven z Wilstnu."

 Arven přistoupila až k trůnu. Poklekla a sklopila hlavu. „Můj králi." Zašeptala a cítila, jak se jí rozbušilo srdce.

 Snad teprve nyní, ji v plné míře došla ta skutečnost, že stanula před tím, o kterém slýchávala zkazky, již od svého dětství. Jeho velikost, síla, moudrost, moc, a vážnost jeho lidu k němu, nedala se nijak popřít. 

Úplně se jí rozklepala kolena, když ucítila, že povstal a pomalu sešel až k ní. Kdyby neklečela, byla přesvědčena, že se sveze k jeho nohám.

 Zastavil se až před ní. Když spatřila špičky jeho bot, nahlas polkla.

 „Povstaňte, má paní." Řekl náhle, a vztáhl k ní svou ruku. 

„Jsi překrásná." Zašeptal, když se sklonil k její ručce, a něžně ji políbil. 

„Ach ano," řekl po několika dlouhých vteřinách Dailan, a otočil se ke svému lidu, „váš král, se rozhodl k vážnému kroku. Buďte tedy svědky mého štěstí, nebo..., mé zkázy." Poslední slovo, již jen zašeptal. 

Zakroužil v obličeji té, kterou tak moc miloval, a poklekl před ní, na jedno koleno.

 „Má paní..., váš král, se do vás zřejmě beznadějně zamiloval. A nyní klečíc, u vašich nohou, vás oddaně, a zoufale prosí o to..., stanete se mou ženou?"