Ozvalo se zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila Berta.

„Budete si přát prostřít k večeři, můj králi?" řekla, a překvapeně se podívala na Arven.

 „Samozřejmě, Berto. Povečeřím, se svým panošem." Pokynul jí. 

Znal svou chůvu od svého narození, již více, pět století. Ihned na ní poznal, že je jí jistě známa skutečnost, že jeho panoš, je žena. 

Berta se udiveně podívala na šat, rozházený po zemi a pak na Arven, krčící se v Dailanově hábitu.

 „Můj panoš, potřeboval koupel též," pronesl Dailan ledabyle, když si všiml, jejího pohledu, „ale chová se jak stydlivá slečinka. Do muže, má hodně daleko. Proto jsem se rozhodl, ho zítra procvičit v boji s mečem. Snad uspořádám i lov, by ukázal svou obratnost a nakonec..." přihnul si z číše a ukázal Arven, aby znovu dolila, „nakonec ho zasvětím, do tajů milování. Mám pocit, že ještě neměl žádnou pannu."

 „A..., ale můj pane..." vykoktala Arven a vyděšeně se podívala na Bertu. 

„Neměj obav, panoši. Vezmu tě do krčmy ve vesnici, kde moji muži, hledají vysvobození, od nutkavých potřeb, svého těla. Chceš-li, se stát někdy rytířem, nemůžeš být ženou nedotčený."

 Zamračil se na Arven. Měl co dělat, aby udržel vážný výraz, své tváře. Ta hra, se mu opravdu líbila. Již dlouho, se tak dobře nebavil. 

Arven, i jeho chůva, byly evidentně vyděšeny, z jeho plánů.

 „Můj králi, mohu-li něco říci?" začala opatrně Berta, „nemyslím si, že je to dobrý nápad. Je ještě tak mlád, neměl by..." 

„Nesmysl! Rozhodl jsem se již! Každý rytířský učeň, je zasvěcen jeho pánem, do všech tajů života. Tudíž, i potřeby jeho těla, musí se naučit ovládat." Otočil se na Arven a zadíval se jí do tváře. Sklopila zrak, pod jeho pohledem.

 „Jsi si jistě vědom všeho, co status rytíře, obnáší?" povytáhl obočí a zatvářil se značně rozladěně, „nebo snad to nejsou ženy, co přitahují, tvojí pozornost a chtíč?"

 „Já..., můj pane. Sa..., samozřejmě, že ano, ale ..." Nahlas polkla. 

„Tak mluv, panoši. Přitahuje tě více mužská hruď, než kyprá prsa, krásné ženy?" 

Arven zatřásla hlavou k odporu. Měla co dělat, aby zadržela pláč.

 Samozřejmě, že jí mohlo napadnout, že k něčemu takovému, může dojít. Ale nechtěla se za žádnou cenu prozradit. Stále doufala, že se nějakým způsobem, dokáže vymluvit, z oné situace.

 „Tedy chci říci..." odkašlala si a chopila se číše. Vypila ji naráz a škytla, „chci říci..., že mne samozřejmě, muži nepřitahují." 

„Večeře je na stole, můj králi." Zvolala Berta, a doufala tak, že odvrátí pozornost svého krále, jiným směrem. 

„Děkuji, Berto. Můžeš jít." Pokynul jí a ona se velmi neochotně vzdálila. Nastalá situace, se jí vůbec nelíbila. 

Její obavy ze zjištění krále, že panošem je mu žena, byly veliké. Vůbec si nedokázala představit následek, jeho chování. 

Však nikdy, za posledních pět set  let, nevpustil ženu, do své přítomnosti. Stranil se jich. Ne proto, že by měl obavy o sebe, ale o ně. 

Protože ani Arven, stále netušila, co se s ním stane, až se skloní slunce k zemi a nastane, bílí den.