„Nejsem hoden, takové přízně, můj pane." Vykoktala Arven, ale byl to její poslední pokus, o odpor. Jeho rozzlobený výraz ve tváři, ji usvědčil v tom, že nemá jinou možnost. 

„Nemohl byste tedy, můj pane..." vydechla." 

Jeho černé oči, si jí změřili pohledem. Otevřel jednu z dřevěných truhel, a podal jí jeden ze svých dlouhých hábitů, s kapucí. 

„Nu dobrá. Vykonej koupel, panoši. Nebudu se dívat, když si taková slečinka." Otočil se k oknu a zadíval se ven. 

Byla to žena. Jistojistě, byl si jist. Ve skle okna, osvětleném loučí a ohněm z krbu, viděl, jak tam stojí a váhá. 

Netušila zřejmě, že ji má jako na dlani. Viděl vše, jako kdyby se díval do zrcadla. 

„Neváhej, sic mi dojde trpělivost." Zabručel, aniž by se otočil. 

Ještě chvíli váhala a pak sáhla ke knoflíčkům, svého kabátce. Shodila ho na zem a stáhla si kalhoty a škorně. 

Dailan sledoval její počínání, se zatajeným dechem. Když stáhla svou košili, zatáhla za dlouhý cár látky, obepínající její prsa, aby docílila plochého hrudníku. Když ho rozbalila, její kyprá ňadra se zhoupla, a jemu se rozbušilo srdce. 

Odhodila svůj klobouk, a dlouhé vlasy, se jí rozprostřeli podél těla. Nemýlil se. Jeho panoš, byla dívka tak krásná, až se mu tajil dech. 

Skočila do kádě, a ihned začala umývat, své tělo. Nedokázal odtrhnout oči, od toho obrazu. Bylo to poprvé, co se v jeho pokoji, nacházela žena. Poprvé, po tak dlouhé době, kdy byl v blízkosti, něčeho tak nádherného.

 Voda cákala všude okolo, jak pospíchala, a viděl, že neustále sleduje, jeho záda. Měl chuť se otočit, a sevřít ji ve svém náručí, ale zvědavost, jak daleko zajde, byla silnější. 

Začínala se mu líbit, ona hra, kterou s ním hraje. Po tváři mu přelétl úsměv. Jen s tím rozdílem, že nyní, se role obrátí. Ona neví, že byla poznána, a může to být, ještě značná zábava. 

Náhle vyskočila ven a zabalila se do hábitu. Dlouhou kapuci, si přehodila přes hlavu, a sledoval, jak se snaží skrýt ten kyprý poklad, na její hrudi. 

„Jsem..., jsem hotov, můj pane." Zašeptala.

 Pomalu se otočil a změřil si ji pohledem. Sklonila hlavu, aby si nevšiml, že zčervenala, ale něco takového, nemohlo mu ujít. 

„Jsi jako slečinka, panoši. Na válečném tažení, bys mezi muži neobstál," zahartusil, „nebo myslíš, že tam by někdo bral ohledů, na tvou stydlivost?" 

Popošel směrem k šachovému stolku a ukázal, aby si sedla.

 „Zahrajeme si, panoši, ale nejdříve, nalej vína." Přikázal, a když tak učinila, započal svůj tah.

 Neustále jí po očku pozoroval. Když již na jeho příkaz, dolila oběma třetí číše, poznal, že je vínem omámena. 

Kapuce, padající přes její čelo, ale nemohla zakrýt, její krásu. Najednou nedokázal pochopit, že to nepoznal, hned z počátku.

 Nahnula se k dalšímu tahu, a omámena alkoholem, zapomněla se kontrolovat. Jeho hábit, který ji byl značně velký a zakrýval jí, od hlavy až k patě, se maličko odkryl, a jeho pohledu neušla její ňadra, deroucí se ven.

 Polilo ho horko. Byla opravdu nádherná. A přistihl se při tom, že měl co dělat, aby zabránil tomu, by poznala jeho rozrušení.