„Můj pane." Vydechla Arven, když vešla do jeho pokoje. 

Stál zády k ní, zahalen v dlouhý černý hábit a díval se do plamenů, v obrovském, plápolajícím krbu. 

„Volal jste mne?" zkusila to ještě jednou, a poklekla.

Dailan se konečně otočil a změřil si svého panoše pohledem. Jeho drobná, křehká postava, se před ním krčila a měl pocit, že se dokonce třese.

 Již několik dní, pojímali ho jisté pochyby. Způsob jeho vyjadřování. Chůze. Pohyby. Jeho slabá síla a vytrvalost. I jeho neustálí vzdor, sejmout svůj klobouk. 

Kdykoliv se na něj podíval, ihned sklopil zrak a uhnul pohledem. To vše, se mu zdálo tak zvláštní.

 Ale ještě podivnější bylo, že se v jeho přítomnosti, cítil tak, jako ještě nikdy, s nikým. 

„Jistě, že jsem tě volal, panoši," zahromoval a zamračil se, „nemám rád, když musím čekat."

 „O..., omlouvám se, můj pane." Zašeptala Arven, ale neodvážila, se, zvednout hlavu. 

„Nalej vína, panoši," ozvalo se po chvíli, „chci se vykoupat. Doufám, že víš, co máš dělat?" 

Arven pomalu vstala a nalila číši vína.

 „I tobě!" zahromoval znovu. 

Uposlechla tedy, a když se na něj otočila, skoro se jí podlomila kolena. 

Odhodil svůj hábit a vstoupil do dřevěné kádě, plné, horké vody. Zalapala po dechu, když spatřila jeho mohutnou, vypracovanou hruď. Jeho svaly na rukou, a na nohou. A ucítila, jak se jí červeň vlila do tváří, když její oči sjeli pod jeho pás. 

Ještě nikdy, neviděla žádného muže nahého. A byla přesvědčena, že on je ten nejkrásnější muž, jakého lze spatřit. 

Slastně se ponořil do horké vody, a když mu třesoucími prsty, podala číši, ucítila jeho pronikavý pohled.

 Povytáhl obočí, v náznaku zloby, když zaváhala.

 Vzala do ruky kartáč a mýdlo a sehnula se nad káď. Namydlila jeho záda, po té kartáčem jemně, tak, aby mu neublížila, umyla jeho svalnaté paže. 

A když se sklonila nad jeho hrudí, a dotkla se mýdlem jeho prsou, vydechla. Ten slabý vzdech, musel jistě slyšet, i on. Nedokázala tomu, ale zabránit. 

Jeho svaly na prsou a na břiše, se pod jejíma rukama, zdáli být tvrdé, jako kámen. Při každém jeho pohybu, se zavlnily. 

Arven, již nedokázala zastavit třes, svých rukou, ani svůj zvýšený dech.

 Dailan položil své ruce přes hranu kádě a zaklonil hlavu. Po očku, pozoroval svého panoše, a jeho podezření, stále sílilo.

 Kůže, na jeho tváři, kterou nyní viděl tak zblízka, byla hebká, jako kůže krásné ženy. Rty rudé a pootevřené. A hruď dmoucí se, pod nárazy vzduchu. 

„Sejmi klobouk. Musí ti překážet." Zkusil to. 

Arven se vyděšeně na něj podívala. „Ne..., můj pane." Pípla, a když zčervenala, byl si již téměř jist. 

Jestli je jeho panoš žena, tak musel uznat, že je to ta nejstatečnější dívka, jakou kdy potkal. 

Jen sám sebe udivoval v tom, že najednou necítí strach. Necítí potřebu, ji od sebe odehnat. Naopak. Cítil se dobře, v její přítomnosti.

 Překvapovala ho, každým dnem, víc a více. A dostal chuť zjistit, jak daleko, je ochotna zajít.

 „Nyní, se vykoupeš ty, panoši. Jsi stejně špinav z cesty, jako já." 

Její vyděšený výraz, mu vehnal úsměv do tváře. Zahnal ho, aby se neprozradil. 

Postavil se v kádi tak, že měla v úrovni očí, jeho hruď. Na chvíli, zcela zkoprněla. Kroužila po jeho nahé hrudi, a její výraz, ho již najisto přesvědčil.

 „Já..., já..., můj pane..., já..." koktala, a krok po kroku, ustupovala vzad, „nemůžu tolik využívat, vaší přízně. To bych si nedovolil." 

 „Jsi panoš krále, a když ti král dovolí, nemusíš mít žádných zábran. Stáhni ty mokré šaty a vykonej koupel. Přikazuji, ti to." Zamračil se na ní. Vystoupil z kádě a zahalil se do svého hábitu.