Dailan se přel do opěradla svého trůnu a unaveně si odfrkl. Bylo to na druhý den odpoledne, a celou noc téměř nespal. Neustále musel myslet na královnu, a co s ní učiní.

Královská audience se pomalu blížila ke konci a zbývala jediná. Slyšení s královnou. Královský ceremoniář oznámil její příchod a královna vstoupila do sálu. 

Za celou dobu, než poklekla pod jeho trůnem, z ní nedokázal spustit zrak, což ho ještě více nazlobilo. Evidentně po ní stále toužil. Její krása, mu brala dech. 

„Můj pane." Vydechla a sklopila hlavu.

 „Jistě tušíš, proč jsem si tě nechal předvolat," začal klidně, „chci ti oficiálně sdělit, svůj rozsudek."

 „Ano, pane. Vím." Přikývla Arven s bušícím srdcem. Bylo jí jasné, že jediné, co mohl udělat, bylo, ji popravit, nebo ji udělit milost. Dle výrazu jeho tváře, obávala se ale nejhoršího. 

„Kde je můj panoš?!" Zahromoval náhle Dailan a rozhlédl se kolem. Kira s Ofélií jen bezradně pokrčily rameny. „Ani trochu se mi nelíbí, jeho vlažný postoj k plnění svých povinností. Vůbec si neváží příležitosti, kterou jsem mu poskytl. Měl by být zde, a čekat, zda ho jeho král bude potřebovat! Už mi s ním dochází trpělivost!" Hromoval, a přitom se díval na klečící královnu. Byl zvědav na její reakci, ale zřejmě ji ani nenapadlo, že král její lest prohlédl. „Ano!" pokračoval král po chvíli, „I tato nepříjemnost, je vlastně důsledkem tvého odchodu."

 „Jak to myslíte, můj pane?" Zašeptala Arven zmateně. 

„Onoho panoše jsem přijmul jen proto, že královna odmítla dělat své povinnosti. Jen proto, že jsi mě opustila, a tudíž i jeho vina, leží nyní na tvých bedrech. A proto jsem se rozhodl takto..., ztrestám ho na hrdle, a tobě daruji milost, jeho vykoupením," ledabyle pokrčil rameny, „stejně ona hranice byla původně stavěna pro něj." 

„A..., ale můj pane, „ vydechla Arven zděšeně, „to nemůžete. On je přeci nevinen." Vůbec nechápala, co to krále popadlo.

 „Buď on, nebo ty!" Odvětil Dailan tvrdě a zabodl svůj pronikavý zrak, do jejích očí. 

Arven zalapala po dechu. Srdce se jí rozbušilo jako o závod. Něco takového nečekala. Ale přeci i starou Uršulu zapřísahala, že příjme jakýkoliv trest, z jeho rukou. 

„Pak tedy já, můj pane" zašeptala statečně, „přijímám váš trest. Onen panoš je nevinen. To královna zhřešila. To ona vás opustila, ne on." Na moment se zdálo, že její slova krále vyvedla z míry. Díval se na ni a nic neříkal.

 „Královnu mám nechat ztrestat na hrdle? Ne obyčejného panoše? Mohla ses vykoupit, královno!"

 „Bylo by nespravedlivé, kdybych přijala, můj pane. Jestli někdo zhřešil, tak královna. Leč toho nyní tolik lituji. Nikoliv váš panoš, který toužil být vám na blízku."