Dailan pochodoval po svém pokoji, jako lev v kleci. Byl rozzuřen, na nejvyšší míru. Vůbec nechápal, co za hru to s ním královna hraje. 

Zjištění, že jeho panoš je ona, ho otřáslo. Na jednu stranu měl celou tu dobu pocit, že mu jeho panoš přirostl k srdci víc, než si dokázal přiznat, ale na druhou stranu měl ještě větší vztek. I když vlastně zjistil, že královna celou dobu neopustila jeho hrad, neměnilo to fakt, že od něj utekla.

 O to víc ho nyní ovšem trápilo, proč to udělala. Proč skrývá se nyní pod maskou panoše, a přitom ho jako královna opustila?

 Opustila jeho lože, to bylo pro něj jediné možné vysvětlení. Ano, však ještě než nastrojila onu hru, opustila jejich společnou ložnici. Už tehdy ho mohlo tedy napadnout, že ho královna nemiluje. Že ho nechce a netouží po něm. 

Podivný tísnivý pocit, usídlil se mu okolo žaludku. Ta představa ho ještě více rozlítila, však byl král, a ona byla mu povinována poslušností, ale na druhou stanu, cítil bolest. 

Jeho srdce, jakoby se znovu otřáslo, pod klubající se emocí. Něco takového neznal. Jeho srdce bylo emocí prosto, a proto pocit, který pociťoval, ho zcela rozzuřil. 

Náhle se ozvalo zaklepání, a pak se otevřely dveře. Královna přišla tak, jak ji předešlý den nařídil. Vstoupila do místnosti a poklekla.

 „Můj pane," zašeptala a sklonila hlavu k zemi „přišla jsem na vaše přání." Dailan se zastavil a pevně semkl čelisti.

 „Na mé přání?!" procedil skrz zuby, „Tobě záleží na tom, oč tvůj král žádá?! Odkdy?!" Zastavil se nad ní a měřil si jí nenávistným pohledem. Jeho mysl posedl snad ještě větší vztek než minule. Utvrdil se totiž v tom, že utekla z jeho lože. Díval se na její klečící postavu a pokoušel, se v sobě dusit návaly hněvu.

 Moc se mu to ovšem nedařilo. Klečela před ním žena, po které zjevně toužil, a která netoužila po něm. Která ho odvrhla, jen aby nemusela být mu jeho manželkou. Raději volila onen nedůstojný převlek, než aby mu byla po vůli. 

„Vždy tomu tak bylo, můj pane," zašeptala do země, „miluji vás."

 „Phe!" vyprskl nahněvaně, „Tvé vyznání, je mě nedůstojné! A je nedůstojné královny! Kdybys milovala svého muže, nikdy bys ho neopustila!" Arven polkla slzu, ale neodvážila se k němu zvednout zrak. Cítila z něho tak velký hněv, až se celá roztřásla. 

Ano, už nebyl netečný. Nebyl ledový jako led a bez emocí. Ovšem ona emoce, kterou z něj nyní cítila, nebyla láska, ale nenávist a zloba. Ale nejhorší bylo, že měl na to právo. Měl pravdu, a ona to věděla. Však rozhodla se přeci bojovat. Rozhodla se napravit svou chybu, a proto musela přijmout svůj trest.

 „Už tě nechci, královno!" řekl najednou a Arven z jeho slov pukalo srdce, „Nechci, abys byla královou konkubínou, když vím, že ti to není po chuti! Poznal jsem, že po králi netoužíš a dobrovolně bys mu své tělo nikdy neodevzdala, tudíž jsi mi na nic!" 

„Ale můj pane," vydechla Arven a konečně se odvážila zvednout hlavu, „mýlíte se. Mé tělo, i má duše, vždy patřila jen vám." Setkala se s jeho pohledem, ale nedokázala určit, co si myslí. Dlouho nic neříkal, jakoby zvažoval, co učiní.

 „Jsem král této země," začal vcelku klidně, leč tvrdě, „a ty jsi byla mou královnou. Leč hřál jsem si na prsou hada, a tys mi dokázala, že vše byla jen lež. Že vše, co se skrývalo za tvými doteky a polibky, byl jen pouhý klam," na moment se odmlčel a několikrát se zhluboka nadechl, „rozhodl jsem se tedy, že nebudu tvou lež ještě více přiživovat, a učiním jediné možné."

 Arven polkla. Věděla, kam jeho slova míří. Za zradu platilo se jedině smrtí. I za zradu královny.