Dailan se usadil v rohu hradní knihovny do křesla. Potřeboval být chvíli sám, se svými myšlenkami. Od chvíle, kdy Arven odešla z jeho pokoje, nedokázal totiž myslet na nic jiného, jak na ni. A to ho zlobilo. 

Začetl se do jedné z knih, a přestal vnímat okolní rej. Najednou zaslechl vrznutí dveří. Nevěnoval však valnou pozornost tomu, kdo do místnosti vstoupil, protože věděl, že zůstane nezpozorován. Nechtěl s nikým mluvit, ani být viděn. Pak se ozvaly další kroky, které následovaly ty předešlé.

 „Tak pověz," zaslechl hlas, své sestry Kiry, „jak dopadla včerejší schůzka královny a krále?" Dailan zpozorněl. Otočil se, a překvapeně povytáhl své obočí. Vedle Kiry stál jeho panoš. Už se nadechoval k rázné odpovědi, ale něco ho zarazilo. 

„Já..., já nevím." Odpověděl panoš. 

„Ale vidím, že se červenáš," nedala se Kira, „jistě alespoň náznak naděje. Cokoliv. Řekni." Zaúpěla skoro zoufale. 

„Opravdu si nejsem jistá," řekl znovu panoš, „nevím, co si o králi myslet. Nevím, co cítil, a zda něco cítil, ale já ono."

 „Tak řekni. Prosím," zaprosila Kira skoro plačky, „dej nám alespoň naději, že se Dailan může vrátit. Dnes byl celý den tak zamyšlený. Byl jiný, než obvykle. Něco se jistě stalo." 

„Ano, stalo," řekl panoš po chvíli, „já jsem se s ním milovala. Ovšem nevím, zda to z jeho strany nebyl jen pouhý chtíč." 

Dailan zprudka vydechl. V první chvíli ho snad napadlo, že se jeho panoš jistě pomátl. Že snad chce krále zkompromitovat, ale ona bláhová myšlenka, byl jen chvilkový zkrat. Hned na to mu došlo, že mluví v ženském rodu. 

Ale on se přeci miloval s královnou. Zamračil se a nevěřícně zatřásl hlavou k odporu. Miloval? Opravdu o tom uvažuje jak o milování? Hloupost! A pak..., co s tím má co společného jeho panoš? Měl ho dávno nechat stít! Jenže v následující vteřině mu to došlo.

Do široka rozšířil oči a srdce se mu rozbušilo jako na poplach. Jak mohl být takový hlupák? Však již jednou ho královna v převleku jeho panoše ošálila. Vůbec nechápal, že to nepoznal. 

Jenže bylo to zcela pochopitelné. Jeho duše bloudila kdesi mezi nebem a zemí a jeho srdce potemnělo. Necítil nic, tak ani neměl důvod hledat pod maskou panoše někoho jiného. Jeho panoš, byl pro něj, jen někdo bez tváře. Kdosi, kdo slouží jeho blahu. Ale jak se zdálo, opravdu se něco málo změnilo. Začínal cítit. Sic pomálu, ale přeci. 

„Dnes mám krále navštívit opět," pokračoval panoš, „již teď mi z toho buší srdce, ale chci se pokusit..., ho opět svést." Dailan povytáhl obočí. A dokonce mu po tváři, přelétl slabý úsměv.

 „Vážně?" vypískla Kira, „to je dobře, Arven. Ale co když Dailan bude mít jiné plány. Co když odolá tvým svodům?"

 „Pak nevím," zašeptal panoš skoro zoufale, „ale doufám, že ne. Protože cítím, že se jeho srdce zachvělo, Kiro. Já..., udělám proto všechno! Všechno na světě, aby se se mnou miloval." 

„Pak ti pomáhej bůh. Jen doufám, že budeš mít dost sil, pakliže se to nebude odvíjet dle tvých představ, Arven. Přeci jen..., Dailanovo srdce je..." 

 „Já vím," přerušila ji Arven, „zahodila jsem svou hrdost, Kiro. Zahodila jsem svou pýchu, i samolibost. Zbyla mi jen láska a víra, se kterou hodlám bojovat o srdce svého muže." 

„Ani nevíš, jak jsem ráda, že to říkáš, Arven. Konečně jsi prohlédla. Jen doufám, že mu tam neusneš," pokusila se Kira o žert, „ve dne jsi panošem, v noci královnou, kdy se chceš vyspat?"