Arven k němu vzhlédla. Hlavu měl opřenou do opěradla a zhluboka oddychoval. Stále se ale ani nehnul. Díval se na ni a mlčel. 

Snad jeho touha a vzrušení, připravila ho na chvíli o řeč, ale právě proto, se toho snažila Arven využít. Lehce pootevřela rty a vzrušeně vydechla. Tak, aby mu dala najevo svou touhu. Zachvěl se, a pak váhavě vztáhl ruku, aby setřel kapičku spermatu, z jejího rtu.

 Arven se posadila obkročmo na jeho klíně. Mírně předklonila hlavu, aby nechala své dlouhé vlasy spadnout podél obličeje a sehnula se k němu. Pak ho políbila na tvář. 

Malinko sebou cukl, jakoby se ho dotkla rozžhaveným železem. To ji ovšem neodradilo. Stále se jí bránil, ale poznala, že jeho vzrušení znovu nabíralo na intenzitě. Chtěl ji. Znovu, tak, jak tomu bývalo vždy. 

Jeho ztopořené mužství, se vzpínalo mezi jejími stehny vzhůru a jeho dech se znovu začínal stupňovat. Teď, nebo nikdy, napadlo ji. Pochopila totiž, že jeho vzrušení, touha a vášeň, převládala nyní nad jeho rozumem. Jeho tělo převzalo vládu, nad jeho zahalenou myslí, a to byla chvíle, které musela využít. Bylo totiž jisté, že jen co jeho vzrušení pomine, znovu bude tím, čím byl. Prázdnou skořápkou bez srdce a duše. 

Ovšem ona chvíle, kdy v jeho očích spatřila planout ony nebezpečné a žhavé uhlíky, dávala jí naději, na jeho spásu. 

Přesunula rty k jeho krku a políbila ho. Jazykem přejela po jeho ohryzku a Dailan s prudkým vydechnutím, zaklonil hlavu. Pak pokračovala svým jazykem po jeho ramenou, až k jeho bradavkám. Vzala mezi zuby jednu z nich a lehce skousla. Uslyšela zapraskání dřeva područek Dailanova křesla.

 Hladila jeho mohutnou, vypracovanou hruď svými prsty, a pak se lehce nadzdvihla. Setkala se s jeho pohledem. Již zřejmě nedokázal odolávat své touze, protože i on, ji chytl za její boky. 

Pak dosedla na jeho kopí a oba nahlas vykřikli. Ihned se začala zběsile pohybovat na jeho klíně. Hlasité vzdechy, již ani jeden netlumil ve svém hrdle. 

Arven ho chytla okolo krku a dosedajíc na něj v pravidelném rytmu, se dívala do jeho tváře. I on ji chytil pevně za její boky a pomáhal jí v jejím snažení. Divoce, vášnivě a skoro zoufale ji tiskl ke svému tělu, aby jejich spojení bylo dokonalé.

 Pak se Arven zachvěla a vykřikla v návalu vyvrcholení. Dailan ji ještě několikrát zhoupl na svém klíně a vyvrcholil i on. 

Pak nekonečně dlouhou chvíli, dívali si do očí. Oba ztěžka oddychovali. Zpocení, zmožení a omámení onou chvílí. 

Snad to i vypadalo, že ani jeden nechce přerušit ono spojení, kdy stali se jednou, spojenou nádobou.

 První se vzpamatoval Dailan. Zvrátil hlavu, zprudka vydechl a pak se podíval na Arven. Opatrně ji nadzdvihl, aby mohl vyklouznout z jejího těla a Arven se váhavě postavila.

 Pak zapátral v její tváři. Poznala, že je zpátky jeho sebeovládání, a jeho ztemnělé srdce, ale přesto cítila, že se něco změnilo. Nepatrný, leč pro ni veliký pokrok v jeho chování. Už to nebyla tak neskutečná nenávist, kterou se na ní díval předtím, ale cosi jiného. Snad překvapení? Jakýsi druh údivu? Opřel hlavu o opěradlo křesla a několikrát se zhluboka nadechl.

 „Dobrá," řekl konečně, ale hlas se mu ještě trochu třásl, „můžeš jít." 

„Můj pane?" Zašeptala Arven a zachvěla se. Zavřel oči, jakoby ho zvuk jejího hlasu nějak poranil.

 „Tak běž!" Zavrčel již mnohem hlasitěji, „Zmiz, kruci! A zítra..., ve stejnou dobu, tě tu očekávám!"