Arven se několikrát zhluboka nadechla, aby si dodala odvahy. Najednou se jí úplně roztřásla kolena. Dívala se na svého muže a srdce jí bušilo jako o závod. Seděl ve svém křesle, s rukama položenýma na jeho područkách, a sledoval ji svýma nádhernýma očima. 

Ano, jeho tvář byla chladná. Bez známek emocí, ale stále si dokola opakovala, že někde v hloubi jeho nitra dřímá muž, který ji tak moc miloval. 

A byl jen jeden člověk, který ho mohl znovu přivézt zpět. Své naděje k ní upírala královna matka, Kira, i samotný Oliver z Hempronu. A hlavně ona si uvědomila, že pakliže selže, nechce bez něj již dál žít.

 Postavila se pár kroků před něj, a na moment zavřela oči. Ale jen na chvíli, aby si dodala odvahy. Odhodit plášť, který skrýval její polonahé tělo. 

Jistě, šat, který ji Dailan poslal, byl jistě hoden lehkých žen, a i ty, by nenosili ho, aniž by se začervenali. A moc dobře věděla, že to udělal schválně, ale zlost za to necítila. Přeci byl její manžel. Muž, který znal každičký kousek jejího těla. Každičký milimetr, který také políbil.

 Nejednou sama na něj nastrojila zrovna takovou hru, kterou po ní požaduje. Nejednou ho svedla, aby ji po té vášnivě, divoce a bouřlivě pomiloval.

 Nestyděla se před ním již ani svou touhu a vášeň vyjevit. Naučil ji vše, a trpělivě ji naslouchal a vedl, když pociťovala stud. Viděla v něm stále toho milujícího a chápavého muže, jakým byl. Toho nejlepšího milence, který nikdy nekoukal jen na své uspokojení. Stále si opakovala, že až mlha halící jeho mysl pomine, bude zase šťastná po jeho boku. 

Zadívala se do jeho očí, a pomalu rozhalila černý plášť. Pak ho nechala spadnout na zem. Cítila se v onom nemravném šatu, snad ještě více odhalená, než kdyby byla nahá, ale rozhodla se bojovat.

 Díval se na ni, a ani se nehnul. Rukama pevně svíral područky opěradla a pravidelně dýchal. Ale Arven přesto poznala na jeho tváři, malinkou změnu. 

Pomalu se pohnula tak, aby si mohl, prohlédnou její tělo celé. Zavlnila se smyslně a s každým jejím zvlněním, udělala krok směrem k němu. 

Ano, dá mu, co po ní žádá. Nebylo by poprvé, kdy ho takto slastně dostala k vrcholu. A hlavou ji prolétla vzpomínka na to, když tak poprvé učinila. Chtěla ho tehdy překvapit. Chtěla mu vrátit všechnu vášeň a rozkoš, kterou on dával jí. A tak učinila to, co po ní nyní žádal. Jeho upřímné překvapení, vzrušení a obdiv, bylo jí tehdy odměnou. 

A tak si dodala odvahy a obrnila se proti jeho nyní, mrtvému srdci. Vlnila svým polonahým tělem nyní tak blízko něho, že měla pocit, že slyší snad i jeho pomalu se zrychlující dech. Toužil po ní. Svého muže přeci jen už znala, a i když se to na sobě snažil nedat znát, moc dobře to poznala. A pak, jeho vzrušené mužství, nedalo se pod tenkou látkou kalhot přehlédnout. 

Vztekle zavrčel a sevřel područky tak pevně, až mu klouby na rukou zbělali. Tančila nyní kolem něho, lehce se ho dotýkajíc a dráždíc jeho smysly. 

Při každém zvlněném pohybu těla, se ho lehce dotkla. Na temenu hlavy. Na jeho poodhalených ramenou. Na jeho vypracované a mohutné hrudi, v jeho rozhalené, bílé košili.

Svá ňadra nechala mu na odiv, tak blízko, že cítila, jak jeho dech pomalu hladí jejich kůži. Pak přejela po jeho svalech na břiše. 

Byla spokojená sama se sebou, protože své vzrušení, již skrýt prostě nedokázal. Trochu zaklonil hlavu, aby se mu dostalo více vzduchu do plic, ale aby ani kousek z jejího představení, mu neušlo. 

Neříkal nic, jen ztěžka oddychoval, ale jeho oči ztemněly touhou. A když se odvážila dotknout jeho mužství pod jeho kalhotami, područky pod jeho stiskem zapraskali.

 I jí, se nahrnula červeň do tváří. Třesoucíma se rukama, rozepnula pár knoflíčků jeho kalhot a konečně ho vysvobodila. Neubránila se hlasitého vzdechu. Ale ani Dailan se mu neubránil.

 Dailanovo mužství, vysvobozeno ze sevření látky, vystřelilo vzhůru a Arven zrudla až ke konečkům prstů. Úplně snad zapomněla, jak velký, neskutečný, a tak nádherný, její muž je.

 Sevřela jeho kopí ve své dlani, ale jako vždy, nedokázala ho svými prsty zcela obejmout. Po očku zkontrolovala jeho reakci. Na vteřinu se setkala s jeho pohledem, a tehdy uvěřila, že má naději.

 Díval se na ni stejně vzrušeně, jako vždy. Se stejně planoucíma očima. Jeho dech se mu už vymkl kontrole, a když ho vzala do svých úst, nahlas zasténal. 

Dělala to přesně tak, jak to měl rád, a jak ji to naučil. Svým jazykem a svými ústy, se snažila přivézt svého muže k vrcholu, a sama přitom pociťovala tak nesmírné vzrušení, že ani ona se nebránila sténání. 

Jeho křečovitý postoj povolil. Poznala, že se zcela uvolnil a zcela se jí oddal. A právě to ji znovu usvědčilo, že i přes ztrátu jeho emocí a duše, může cítit. Toužit. A může přeci i pociťovat žárlivost. Byla tedy naděje, že jednou znovu pocítí i jejich lásku.